top of page

Co mi pomohlo zvládnout období nezaměstnanosti a nezbláznit se

  • Obrázek autora: Pavlína Kindlová
    Pavlína Kindlová
  • 29. 7.
  • Minut čtení: 8

Aktualizováno: 30. 7.

Ve 34 letech jsem se rozhodla, že změním kariéru, že už mi svět filmů a seriálů stačil. Po třicítce jsem začala vnímat, že mé tělo potřebuje pravidelnost, dostatek spánku, prostor pro pravidelnou fyzickou aktivitu a zdravé jídlo, netrávit v práci 12+ hodin. Nehledě na to, že tímto režimem trpí i osobní vztahy a jaksi není možné při něm mít děti. Nebo je, ale ne tak, jak já bych to chtěla. Je to v pořádku, když jste mladí a jste single, to se tak nějak ještě dá balancovat. Tehdy často ještě nevnímáte, že potřebujete pravidelný režim a místo víkendového vylití osm hodin spánku. Tělo nám dlouho odpouští, zejména když jsme mladí, ale to jednou přestane a jasnými signály nám začne dávat najevo, že tohle není ta správná cesta k dlouhodobému zdraví. Ale spousta lidí ty zprávy přehlíží.


Takhle jsem se na place cítila stále častěji. Věděla jsem, že nastal čas změnit kariéru.                             Photo by Jaro Dufek
Takhle jsem se na place cítila stále častěji. Věděla jsem, že nastal čas změnit kariéru. Photo by Jaro Dufek

Já jsem si však řekla, že práce není mou prioritou. Nechci jí obětovat svůj život na úkor svých snů, šťastného partnerského života a zdraví. Nikdy jsem nebyla zaměstnanec, jako OSVČ jsem žila v bublině toho, kolik si člověk obvykle vydělává. Ano, sami na sebe si dokážete vydělat dost peněz, ale zároveň vám nikdo nezaplatí nemocenskou, rozumně vysokou mateřskou a podporu v nezaměstnanosti, abyste s tím byli schopni nějakou dobu vyžít. Je to vaše odpovědnost, šetřit si stranou na nenadálé situace. S našetřenými penězi jsem se rozhodla, že ke konci roku po 8 letech opustím vzrušující a zároveň toxický svět filmu. Nahlásila jsem se na úřad práce, byla mi přiznána podpora ve výši 8600 Kč první dva měsíce a pak další tři měsíce o dost menší. To byl první střet s realitou. Je jedno, kolik let v kuse jste pracovali a odváděli pojištění, počítá se to ze základu, který u danění paušálem není příliš vysoký.


Můj plán bylo udělat si rekvalifikační kurz v oboru, který byl velmi podobný mé původní produkční práci. Vyhledala jsem si ho, podala jsem přihlášku 40 dní před začátkem kurzu, protože úřad na to má 30 dní, aby vám požadavek schválil nebo zamítl, a čekala jsem. Užívala jsem si zasloužené volno, loňský rok pro mne znamenal sice nejvyšší výdělek v mé kariéře, ale zároveň nejvíce odpracovaných hodin, více než odpracuje zaměstnanec s pěti až šesti týdny dovolené. Věnovala jsem se svým koníčkům, novému vztahu, nastavila jsem si pravidelný režim bez brzkého vstávání na plac nebo naopak ponocování. Po 30 dnech přesně mi přišel email, že má žádost o rekvalifikaci byla zamítnuta z důvodu rozpočtového provizoria a ať to zkusím znovu za dva měsíce. Skvělé. Dost to mnou otřáslo. Změna kariéry je obrovský zásah, člověk potřebuje nějaké jistoty, s kurzem jsem počítala. Do jeho začátku jsem si naplnila diář různými aktivitami, mezi které nepatřilo hledání práce, tu jsem chtěla hledat až po absolvování kurzu. Často však máme plány a život nám připraví jinou cestu. Přihlásit se za dva měsíce znovu by znamenalo si prodloužit žití z úspor o dost dlouhou dobu – měsíc čekáte na verdikt, kurz trvá další měsíc a po něm teprve hledáte novou práci. To jsem zamítla, nechtěla jsem utratit víc ze svých peněz, než bylo nezbytně nutné. Bylo tedy na čase začít hledat novou práci i bez rekvalifikace. Pracovala jsem osm let na pozici, která je hodně organizační, zodpovědná a samostatná, mám magisterský titul z Velké Británie. Malovala jsem si, že bych nemusela být úplně marným žadatelem o práci.


Na pohovor na úřad práce jsem byla pozvaná za dva a půl měsíce. To je půlka doby, kdy máte do 50 let nárok na podporu v nezaměstnanosti. Schůzka proběhla, trvala asi pět minut, moc milá paní se mne zeptala, jak řeším nezaměstnanost. Odpověděla jsem, že koukám na inzeráty a mám v plánu rekvalifikaci, ale že mi byl kurz zamítnut kvůli rozpočtovému provizoriu. „Dobře, dobře, tak sledujte naše stránky a pak to zkuste znovu. Uvidíme se za dva měsíce, třeba 27. 4. ve 13 hodin. Tady na mě máte email, kdybyste do té doby našla práci, nebo se na schůzku nemohla dostavit, musíte mi dát vědět. Na shledanou.“ A to bylo vše. Čekala jsem určitě víc, ale zase lepší, než aby mne tam někdo deptal a snižoval mou hodnotu pesimismem, který z tohoto místa plného zoufalství a byrokracie jen sálá.


První šok při procházení inzerátů pro mne bylo inzerované finanční ohodnocení. Žila jsem v domnění, že když je v roce 2026 průměrný plat 49 000 a v Praze 60 000, že se ty nabídky budou alespoň trochu těmto částkám blížit, nehledě na to, že jde o hrubou mzdu. Došlo mi, v jak zkreslené realitě jsem žila. Jako OSVČ byl veškerý výdělek můj, pouze jsem z něj odváděla potřebné daně a pojistky, takže pro mě bylo také překvapivým zjištění, kolik zaměstnancům stát strhává. Žít v Praze a jako knihovnice, což není úplně podřadná práce, si vydělat 31 tisíc hrubého, což je 25 000 čistého, to je absolutní šílenství. V dnešní době nájmy často samy o sobě dosahují této výše. Zdeptalo mne to, to nebudu zastírat. Ale jednou jsem se pro změnu rozhodla, tak bylo potřeba přijmout, že začínat znovu nebude úplně jednoduché, že půjdu s výdělkem hodně dolů a že na mne nikdo nikde nečeká. A že to bude také chtít notnou dávku trpělivosti a pozitivního přístupu.


Klesla jsem se svými očekáváními a začala obepisovat nabídky práce pro event manažery, office manažery, asistentky, koordinátorky, recepční, junior projektové manažery apod. Po týdnu a půl jsem poslala 52 životopisů a motivačních dopisů, což mohu říct, že je dost vyčerpávající. Úplně jsem ztratila přehled o tom, kam jsem, co posílala. A následovalo ticho. Dlouhé mučivé ticho, které dost znejistilo i mé pozitivní natavení. První dva týdny jsem obdržela jedno pozvání na pohovor, jeden telefonický hovor a nespočet odmítavých automatických odpovědí typu – „Pečlivě jsme prošli váš profil, vážíme si vašeho zájmu, ale dali jsme přednost uchazečům, kteří lépe splňují naše požadavky.“ A že mám dále sledovat jejich nabídky. Tohle hodně zamává se sebevědomím i člověka, který na sobě pracuje a ušel relativně dlouhou cestu osobním rozvojem. Najednou si přijdete k ničemu, nedostateční. Jako by vaše nabité zkušenosti z OSVČ světa byly k ničemu a pro klasická pracovní místa byly příliš abstraktní. Já však věděla, že jsem toho v životě a v práci zvládla hodně, vypracovala se až na vedoucí produkce, řešila nespočet těžkých situací, ale tady jako žadatel o práci jsem začínala úplně znovu.


Chození na pohovory dokáže být vemi stresující, ale s každým dalším je to lehčí.           Photo by Vitaly Gariev on Unsplash
Chození na pohovory dokáže být vemi stresující, ale s každým dalším je to lehčí. Photo by Vitaly Gariev on Unsplash

Navíc hledání práce bohužel stále probíhá hlavně tím neosobním způsobem přes inzertní weby, CV a motivační dopisy, za kterými však nevidíte toho reálného člověka a nedokážete si představit jeho schopnosti a přístup k práci. Ještě štěstí, že na tom nejsme tak jako ve Velké Británii a pravděpodobně i jinde po světě, kde AI dělá prvotní filtr uchazečů, jak mi sdělila kamarádka žijící v Londýně. Ale je možné, že už se to dostalo i sem k nám. Jak vás asi počítač analyticky vyhodnotí jako správného kandidáta? Maximálně podle klíčových slov z životopisu. Chybíte vy jako osobnost, vaše schopnosti i zkušenosti z jiných pracovních oblastí. Robot vám jednoduše nedá šanci. Že by to byl začátek vzpoury strojů, když o naší budoucnosti rozhodují přístroje? Nakonec jsem poslala životopis a motivační dopis na 95 míst. Pozvaná jsem byla na 8 pohovorů a pouze na dvou místech jsem prošla přes první, druhá, třetí kola a vybrali mě. Jedno místo jsem přijala. Trvalo to přesně tři měsíce od momentu, kdy mi nevyšel rekvalifikační kurz a začala jsem hledat.


A co jsem si z toho vzala? V této těžké fázi života, kterou někdy zažije nejspíš velká část z nás, nesmíme zapomínat na to, že všichni jsme potřební a máme svou cenu, i když se to třeba momentálně nemusí zdát. Často na to zapomínáme a přichází situace, které nás dokáží srazit, je však potřeba se zvednout a jít dál. Žádná krize netrvá věčně, život nás netrestá a nic není tak horké, jako to dokáže uvařit naše hlava. Je normální cítit se při hledání práce neschopně, zbytečně, ale dá se s tím pracovat.


Zde máte pár rad které mi pomohly tuto náročnou dobu překlenout a nezbláznit se.


1)     Nezahlcujte se. Nemusíte za den odpovědět na deset inzerátů a napsat deset originálních motivačních dopisů. Klidně stačí, když jeden den pouze upravíte svůj životopis. Další den oslovíte zajímavou firmu nebo člověka na LinkedInu. Třetí den odpovíte na dva inzeráty. Berte si menší ale pravidelná sousta. Ve fázi nezaměstnanosti čas plyne tak nějak pomaleji. Dělejte si prostor pro věci, které vás baví; využijte čas pro své vztahy; odpočívejte; jeďte někam, kam jste chtěli už roky, ale nebyl na to čas (samozřejmě v souladu s vaším nezaměstnaneckým rozpočtem.)


2)     Udržte si běžný režim. Je jednoduché sklouznout k ponocování a pozdnímu vstávání, protože najednou nemusíte vylézat z postele s budíkem. Choďte spát a vstávejte v podobnou dobu. Hýbejte se, jezte pravidelně, věnujte se svým koníčkům, splňte úkoly, které jste dlouho odkládali. Naopak nepravidelný režim výrazně ovlivňuje lidskou psychiku, energii i motivaci. Můžete se hůře soustředit, jste náchylnější k úzkostem, přijde vám, že nic nestíháte, nálada rapidně klesá a také se více uchylujete k prokrastinaci.


3)     Socializujte se. Setkávejte se s přáteli, rodinou nebo bývalými kolegy, může vám to přinést úlevu, odreagování a třeba i nějakou pracovní příležitost, kterou byste online nenašli.


4)     Neposuzujte svou hodnotu podle počtu odmítnutí. Zamítavá odpověď častěji souvisí s konkrétním místem a jejími lidmi, vaší konkurencí nebo načasováním než s tím, jakým jste člověkem. Berte to pozitivně, je to trénink na jakékoli odmítnutí v životě. Vzpomeňte si, jak jste se cítili při prvním odmítnutí v lásce. S každým dalším ne je to jednodušší.


5)     Rozvíjejte se. Najděte si nějaký online či prezenční kurz; začněte dobrovolničit v nedalekém útulku; zkuste nový sport nebo koníček; čtěte knihy, které se vám nakupily v knihovně. I když pracovní nabídka ještě nepřišla, je možné se v životě posouvat.


6)     Dejte hledání řád. Omezte nekonečné prohlížení pracovních portálů, aby vám náhodou něco neuniklo. Nové pozice zkontrolujte třeba vždy ráno, nebo jen dvakrát do týdne. To úplně stačí. Nutkavé hledání pouze zvyšuje pocity úzkosti. Netlačte na sebe.


7)     Přijměte fakt, že hledání práce není sprint, ale spíše maraton. I velmi schopní lidé mohou hledat novou práci měsíce. Nejste v tom sami.

 

Snížila jsem své nároky na finanční ohodnocení, ale stojím si za tím, že čas je naše nejcennější komodita, neměli bychom ji prodávat nijak lacino. Případně to dělejme jen dočasně a zároveň pracujme na tom, aby se to v budoucnu změnilo. Nemáme v životě nic důležitějšího než naše zdraví, čas, vztahy a svobodu. Tak na to nezapomínejme.


Kdybyste si mohli vybrat, dali byste přednost zaměstnání ve firmě za 50 000 hrubého, kam si to chodíte hlavně odsedět. Přitom neexistuje, že byste danou práci udělali rychleji a pak mohli jít domů. Nebo byste raději brali práci, která je vaše, dává vám smysl, umožňuje vám mít prostor i na zdravý životní styl, rodinu? Efektivita a rychlost jako by se v zaměstnání stále spíš trestala. Musíš tam sedět, i když máš práci hotovou. Tady máš další úkoly. Naopak ti, co jsou pomalí, v tomto systému vyhrávají, nepředřou se a dostanou stejné finanční ohodnocení. Smutné, že?

Doufám, že se tohle jednou změní, lidé budou svobodnější a férověji ohodnocení za své silné stránky a schopnosti. Nebo stojí za to zariskovat, vydat se svou vlastní cestou i přes tu nejistotu a těžké začátky? Nikdy nevíte, jestli si ten vydřený důchod opravdu vyberete a užijete ve zdraví. Není lepší žít teď a plnit si sny? Nemyslím tím být lehkovážný, ale myslet trochu víc mimo standard „out of the box". Třeba vás napadne cesta, která vám přinese osobní svobodu a možnost dělat něco svého, něco smysluplného. Toho si člověk vždy cení více než dělat pro cizí na cizím, co mu nikdy nebude říkat pane a směňovat přitom svůj životní čas za peníze.


Nezní lépe mít práci, ze které není potřeba se jeden až dva týdny během dovolené dávat do pořádku?



Možná máš ve svém okolí někoho, kdo právě řeší změnu práce. Pokud si myslíš, že by mu můj příběh a praktické tipy mohly dodat odvahu nebo nabídnout nový pohled, budu ráda, když mu článek pošleš.

 
 
 

Komentáře


bottom of page