Jeden den bez jídla týdně. Co mě půst naučil o disciplíně i o mně samotné

Z různých směrů slyšíme o přerušovaném stravování, půstech, stravovacím okně, kalorickém deficitu, detoxu, jedno či dvě jídla denně. Znám dost lidí, kteří reagují automaticky negativně na věci, které právě frčí a křičí na ně z různých stran, aniž by je sami zkusili. Také jsem taková bývala. S postupem času a životním vývojem mi došlo, že tímto nastavením ubližuji hlavně sama sobě, protože ne vše, co je právě IN, je jen snaha dostat z lidí peníze.

Photo by Alla Hetman on Unsplash

Proč jsem se rozhodla jeden den nejíst

O půstu jsem poprvé slyšela asi od Jaroslava Duška, kdy v nějakém rozhovoru vysvětloval, že půst drží roky a že od té doby nebyl u lékaře. Pravým impulzem však pro mě byla kniha Cirkadiánní kód Satchina Pandy a návštěva azylové farmy pro zachráněná hospodářská zvířata, kde lidé jedí vegansky a v neděli nejí vůbec. Opět to byla doba covidu, nebylo moc co dělat, a tak jsem si řekla, že to ze zvědavosti zkusím. Na začátku pro mě půst nebyl ani tak o tom, co moje tělo zvládne, ale hlavně o vůli a o tom, jak s ní dokážu pracovat.

Dokážeme přežít bez jídla dlouhé dny, ale moderní člověk nedostatku odvykl. Půsty byly součástí životů lidí odedávna, ať už dobrovolné ve formě náboženských svátků a zvyklostí nebo nedobrovolné v ročních obdobích, kdy zkrátka zásoby docházely a venku ještě nic nového nenarostlo. Tělo nikdy v lidské historii nezažívalo celoroční a nekončící blahobyt a hojnost, jako je tomu dnes. A může to být i jeden z důvodů, proč roste počet civilizačních chorob. Studie ukazují, že tělu neprospívá neustále jíst, doba bez jídla je mnohdy kratší než 12 hodin. Lidé často snídají před odchodem do práce kolem 6–7 hodiny ráno, následuje svačinka, oběd, svačinka, večeře. Po večeři často ještě probíhá mlsání a popíjení alkoholu u televize. A tělo se s tím musí poprat a vše zpracovat. Často nedodržujeme ani doporučované dvě hodiny bez jídla a jdeme si lehnout nacpaní. Což může snížit kvalitu spánku, zvýšit hladinu cukru v krvi, mohou se objevit zažívací obtíže – reflux, pálení žáhy, nadýmání, pocity těžkosti.

Já jsem stejně jako u otužování nezačala systematicky a postupně hlídáním 12hodinové pauzy, která se pro začátek doporučuje. Skočila jsem rovnou do 24hodinových půstů jednou týdně. I když musím přiznat, že ze začátku to jednou týdně nešlo, a i dnes nastává moment, kdy jeden den v týdnu nedám, protože tělo mi dá najevo, že to není vhodné, a to je v pořádku. Je potřeba být k sobě vřelý a vnímavý, netlačit slepě na výkon. V nedávné době jsem například jednodenní půsty vypustila na měsíc úplně. Řešila jsem intoleranci a další nepříjemné trávicí obtíže a hladovění mi tyto stavy spíše zhoršovalo. Jakmile se trávení vrátilo do normálu, mohla jsem se ke svému režimu vrátit.

I stravování je životní disciplína a oblast, kterou nejde od určitého věku vypustit a neřešit, naopak, tělo nám odpouští hodně, když je mladé, ale s věkem stále více upozorňuje na naše prohřešky. Já mám třeba po půstu problém jíst střídmě a pomalu, dlouho mi to procházelo, ale po letech mi dalo tělo stopku. Každopádně jsem za to vděčná a vím, na co se mám zaměřit. Život se proměňuje a je potřeba s tím pracovat a neusnout na vavřínech, protože nikdy vlastně nemáme hotovo.

První pokusy nebyly žádná legrace

A jak s půstem začít? Důležité je nenechat se odradit nepříjemnými pocity, reakcemi okolí či fyzickým omezením, které můžeme na počátku vnímat. Začátek hladovění může být obrovská výzva. Jsme neustále obklopeni jídlem, odmalička je nám vštěpováno, že hlad je špatný, snídaně je základ dne a že by člověk měl jíst ideálně 5x denně. Naštěstí se od těchto rad u zdravých jedinců v poslední době ustupuje. Je rozhodně moudré začínat s půstem ve dnech volna. Mé první půsty byly spojené s bolestí hlavy, přestože na migrény vůbec netrpím. Dále jsem byla protivná, neustále jsem myslela na jídlo a musela jsem se opravdu zabavit, abych odolala nutkání se najíst. Být v té době vedle lidí, kteří normálně jedli, bylo zcela nemožné. Je potřeba se připravit i na to, že ze začátku bude větší fyzická aktivita v ten den spíše passé – sport, výlet, sauna – to vše pro mě bylo nemyslitelné, byla jsem unavená a mé tělo chtělo pouze jíst.

Vím, že to může znít strašně, ale u mě tyto nepříjemné začátky postupně odezněly. Časem jsem zvládla bez jídla celý pracovní den. Přestalo mi vadit, že vedle mě ostatní jedí, zmizely bolesti hlavy a přestala jsem celý den přemýšlet nad tím, co bych snědla. I energie se vrátila. Ve dnech půstu chodím do sauny, cvičím jógu, běhám kratší běhy. Ta hranice se dá posouvat dál a dál, jen je potřeba být opatrný a netlačit na pilu. Když jsem na půstu (cca po 22 hodinách) ušla 33 km, začalo mi být slabo a trochu se mi motala hlava, hladovění jsem přerušila a najedla jsem se. Zdraví a udržitelnost nejsou o rekordech.

Jak jsem již zmínila, je to hodně o vlastní disciplíně a síle vůle. Nikdo vás nepotrestá za to, že jste to nezvládli, nepřijde pokuta, výčitky ani jiné problémy. Ale možná se dostaví pocit zklamání, že jste to vzdali. Dlouhodobost a pravidelnost jsou však klíčové. Když jednou vydržíte nejíst 48 hodin, ale už to nikdy nezopakujete, tak vám sice smekám klobouk, ale je to stejné, jako byste šli jednou do fitka nebo se jednou ponořili do studené vody. Tak ještě jednou – dlouhodobost a pravidelnost jsou klíčové. Za to, že jste vydrželi 24 hodin nejíst, nepřijde žádné vnější ocenění pro naše ego ve formě hezkých fotek na Instagramu nebo shozených 10 kg, ale odměna přece přijde – dobrý pocit z toho, že jste to dokázali. A budete to chtít zažít znovu. A postupně se z toho může stát pozitivní závislost, když vydržíte.

Mé tělo se vysloveně těší na den, kdy nebude jíst.

Co mi půst dává

Ušetříte spoustu času, protože celý den nemusíte řešit jídlo. Ono se to nezdá, ale jídlo a všechny úkony kolem něj zabírají spoustu času. Přemýšlíte o tom, co si dáte, musíte do obchodu na nákup, uvařit, sníst, případně si jídlo vybrat, dojít otevřít kurýrovi a sníst ho, nebo zajít na meníčko a strávit v restauraci nějaký čas.

Změní se váš vztah ke hladu a k jídlu. Postupem času jsem si všimla, že ve dnech, kdy normálně jím a nedržím půst, pociťuji méně hlad mezi jídly a dokážu fungovat déle bez toho, aniž bych se musela najíst. Hlad je slabší, dá se snadno ignorovat. Už to není sžíravý pocit jako dřív, který mě ochromil. Tělo si na nedostatek zvykne a třeba se i změní preference. Sama jsem začínala půsty večer, abych nešla hladová spát – dala jsem si poslední jídlo kolem 18. hodiny a držela půst až do 18. hodiny následujícího dne. Teď častěji začínám hladovět dopoledne, jakmile sním své první jídlo.

Nebudu se pouštět do často zmiňované autofagie a dalších procesů spojených s půstem. Mnohem hmatatelnější a zajímavější jsou změny, které mohu sama pozorovat. Zaprvé jsou to rozhodně pozitivní emoce. Zvládla jsem to a ten pocit je k nezaplacení. Člověk díky tomu více žije tady a teď, přestává vnímat vnější stresy, zabývá se jen tím, co je důležité, vše ostatní je při půstu zbytečný výdej energie. Navíc mám pocit, že od doby, co držím půsty, obecně jím lépe. Je to totiž provázané, řešíte kvalitu nad kvantitou, změní se váš vztah k jídlu – nedáte si půst a pak pečený bůček. Něco vám může přestat chutnat, něco přestane být v souladu s vaším nastavením.

A jeden povrchní benefit na závěr. Nemám hezčí břicho než po uplynulém 24hodinovém půstu. Zkuste to sami.

Kdy vydržet a kdy přestat

Nejsem lékař ani nutriční terapeut, půst nemusí být vhodný pro každého. Pokud máte nějaká zdravotní omezení, užíváte léky nebo si prostě nejste jistí, konzultujte půsty s odborníkem. Vliv na to může mít i pohlaví. U žen může hrát roli také menstruační cyklus a celková energetická dostupnost.

Po půstu si nedávám mekáč, nesním celou čokoládu. Na to pozor, zejména na začátku je těžké se po úspěšně dodržených 24 hodinách nepřecpat, protože tělu začne až se zpožděním docházet, že už je nasycené. Jezte pomalu a spíše jednoduchá a lehčí jídla. Smažák vám po hladovění rozhodně dobře neudělá, věřte mi.

Bez disciplíny bych s půstem nejspíš nikdy nezačala. Ze začátku to bylo hlavně o vůli – vydržet hlad, neustálé myšlenky na jídlo a chuť to prostě vzdát. Kdybych pokaždé poslechla první záchvěv hladu, nikdy bych nezjistila, že se můj vztah k hladu a jídlu obecně může velmi změnit.

Jenže po letech už vím, že disciplína neznamená slepě vydržet za každou cenu. Je potřeba poznat rozdíl mezi nepohodlím, které můžu překonat, a situací, kdy mi tělo opravdu říká, že dnes není pro půst vhodný den.

Je to zkrátka o cviku a kontinuitě.

Disciplína není jen vydržet. Někdy je disciplína umět přestat.