Když ostatní budují kariéru a vy stále hledáte svou cestu

Jistě ty lidi znáte a máte je ve svém okolí či ve světě sociálních sítí. Už na škole přesně věděli, na jakou vysokou chtějí jít, jakou práci chtějí dělat, kam to chtějí v životě dotáhnout. O mnoho let později v době produktivního věku mezi 30 a 40 lety vídáte jejich úspěšné životy na Instagramu, protože opravdu dosáhli toho, co si kdysi vytyčili, a možná ještě mnohem více. A pak jste tu Vy.  Člověku to automaticky rozjede pochyby o vlastní hodnotě, cestě a smyslu života, ač se věnujete osobnímu rozvoji a pracujete na svých vztazích, neubráníte se pocitu méněcennosti.

Photo by Immo Wegmann on Unsplash

Proč někteří mají naděleno a jiní ne? Celý život tápají, kam se vrtnout, nic není úplně to vysněné, nejsou dostatečně ambiciózní nebo podnikaví, aby rozjeli vlastní úspěšný byznys nebo udělali něco podobně riskantního. A teď stejně jako před lety řeší, jakou změnu mají udělat, jak by mohli dosáhnout obecně přijímaného úspěchu a jaký koučovací kurz, který je tentokrát jistě nakopne k lepšímu šťastnějšímu životu, si mají vybrat.

Znám to moc dobře. Snů jsem vždy měla spousty a také jasnou představu, jak by můj život měl vypadat, ale ta cesta se neotvírala a mně přišlo, že se jen tak plácám v omezených možnostech, které mi můj život nabídl a že prostě na víc nemám nárok, protože to prostě nemám v sobě, nedostala jsem do vínku ty správné předpoklady. Mám jednu spolužačku ze základky. Ve třídě byla spíš šaškem, ale neučila se špatně, vlastně byla dost chytrá. Teď je nám oběma 34 let, ona vystudovala lékařskou fakultu a k tomu i DAMU a věnuje se oběma světům. Hraje v divadle, točí seriály a k tomu má svou pediatrickou ordinaci. Neskutečné. Vedle toho jsem já, která vystudovala bakaláře žurnalistiky na Karlovce a následně magistra filmové režie ve Velké Británii, ale po osmi letech práce na volné noze jako produkční jsem s tím sekla a hledám svou novou cestu, dá se říct, že začínám od začátku.

Ano, není to příjemný pocit a člověka to dokáže pořádně nahlodat. Všude kolem nás jsou příběhy úspěšných lidí, kteří měli jasný sen a vizi, šli si tvrdě za tím, nenechali se odradit problémy a svého cíle dosáhli. Ale všichni lidé nejsou takoví. Jsou ti druzí o to méně úspěšní? Jistě, z hlediska současného pohledu na úspěch a atraktivitu ano, ale má toto vnější ocenění vlastně nějakou hodnotu? Jsou ti úspěšní automaticky šťastní? Někteří jistě ano, ale určitě se najde i velká část těch, kterým úspěch sice přišel, ale jsou nešťastní v jiných oblastech života, protože vnější úspěch mnohdy něco stojí.

Já jsem nikdy neměla přesně daný směr a sen. Při výběru vysoké školy jsem hodně tápala a oproti spolužákům, kteří měli jasnou cestu a obor, jsem se cítila méněcenná. Bavilo mne psaní, ale tím se uživí v naší zemí málokdo, to mi bylo od začátku jasné. Přitahoval mě svět filmu, a tak jsem se vydala tím směrem. Představy stereotypní práce do konce života v kanceláři ve mně v té době vyvolávala silné úzkosti, a tak vyhrálo nestálé umění.

U filmu jsem byla přes devět let. Byla to nejistá ale vzrušující cesta, které mne mnohému naučila, dost mne obrnila vůči stresu a neznámému a přinesla mi spoustu nevšedních zážitků. Poslední roky mě navíc nadprůměrně finančně zajistila. Ovšem čím dál jasněji jsem cítila, že tahle cesta nebude navždy. Nikdy mi nevyhovovalo ponocování, kdy po nočním natáčení jdete spát třeba v pět ráno a o dva dny později naopak vstáváte ve čtyři. Ač jsem si jako mladší myslela, že pravidelnost ke svému životu nepotřebuji, tělo mě postupně začalo přesvědčovat o opaku. Během natáčení jsem se často budila ze stresu, abych nezaspala nebo zda jsem na něco nezapomněla. Když jsem trávila v práci dvanáct, čtrnáct i více hodin, sahala jsem častěji po sladkém a večer si doma pravidelně dopřávala uvolnění v podobě vína. A nebyla jsem v tom zdaleka sama, u filmu má spousta lidí nějaký nezdravý ventil.

U filmu je dvanáctihodinový pracovní den běžný, k tomu připočtěte přesčasy a cestu domů ze vzdálenější lokace. Na nic jiného, než je spánek, už často nezbývá čas. Dovolenou si sotva naplánujete víc než měsíc či dva dopředu, protože nikdy nevíte, jak se změní natáčecí plán. A zkuste si při takovém režimu udržovat vztah, starat se o děti nebo zvířata. Zároveň se bojíte odmítnout další zakázku, protože co když se příště už neozvou?

Díky své práci jsem poznala zajímavé lidi, pracovala s herci a podívala se na místa, kam se většina lidí jen tak nedostane. Jenže to, co zvenčí vypadalo jako vysněná práce, pro mě stále častěji znamenalo stres, vyčerpání a nepříjemné situace. Postupně mi docházelo, že nechci obětovat svůj život práci a penězům. S myšlenkou na odchod jsem si pohrávala několik let, ale neměla jsem pevně daný termín. Averze vůči tomuto způsobu života se ve mně stupňovala, až jsem se v roce, kdy jsem vydělala nejvíc peněz za svůj život, rozhodla definitivně skončit.

Ač si tu změnu jakkoli představujete, realita vás pošle na tvrdou zem. Začínáte znovu, váš životopis je pro spoustu firem a HR manažerů abstraktní natolik, že vám ani nedají šanci. Odpovídáte na desítky inzerátů a pozvou vás jen na pár pohovorů. To opravdu zamává se sebehodnotou, jako by školy a zkušenosti nebyly nic, protože ve svém životopise nemáte zmíněnou přesně tu pozici, kterou hledají. A k tomu narážíte na ty kamarády a známé, ať už fyzicky nebo online, kteří se drží své pevně dané cesty, už hodně pater za ty roky vyšplhali a vy se vedle nich cítíte jako nula, protože zase začínáte. Máte sice nějakou vidinu směru a snu, který je však tak vzdálený a stojí mezi vámi tolik překážek, že nevíte, zda to vůbec někdy zvládnete.

Je to, jako by celý svět upřednostňoval a dával za příklad jedince s jasným cílem, ty úspěšné, ale kdy naposledy jste sylšeli příběh někoho, kdo třikrát dokázal změnit kariéru, nezhroutil se z toho a jde odvážně dál? Ale svět není černobílý. Společnost jen více oceňuje lineární příběhy a hmatatelná ocenění a hodnoty. Škola – kariéra – úspěch. A i firmy či úřady chtějí, aby jejich zaměstnanci chtěli šplhat výš v hierarchii, jsou pak více loajální, zatěžkaní. Ale dá se na to dívat i tak, že naopak lidé, kteří hledají, více zkoušejí a více reflektují. Jejich vývoj je prostě jiný, ač v současné společnosti není zcela přijímaný, třeba jednou bude. Dokonce si myslím, že by bylo ideální, aby lidé třeba do 30 let věku mohli volně zkoušet a zjišťovat, co jim v životě nejvíce sedí, ať už v kariéře, tak i v osobním životě. Rodiče a okolí nás naučili se neustále srovnávat, věříme, že tempo a směr těch druhých jsou ty správné tak moc, že ignorujeme svou vlastní jedinečnost. Každý má svou unikátní cestu životem, ať už je to práce, osobní život, koníčky, zdraví. Dá se na to nahlížet i tak, že existují dva přístupy k životu. Jeden je zaměřený a stabilní, druhý hledající. Zatímco první člověk může své schopnosti dlouhodobě rozvíjet v jednom oboru, druhý získává zkušenosti z různých prostředí a učí se začínat znovu. Ani jeden přístup není lepší. Jen každý přináší něco jiného.

Místo toho, abyste si říkali, že na rozdíl od ostatních tápete, řekněte si, že mapujete terén a chcete nabýt více zkušeností.

Nesrovnávejte se s jinými lidmi, takové srovnání nikdy nebude fungovat, nikdy nevidíte celou pravdu o životě druhých a váš mozek z vás snadno udělá toho méně úspěšného, méně všechno. Perfektně znáte jen sebe. Raději srovnejte vaše já před rokem s vaším já teď. Co jste za ten rok získali, jak jste se posunuli, co jste se naučili? Uvidíte, že to nebude tak bezradné, jako když se srovnáváte se svým okolím.

Obě skupiny lidí jsou v pořádku. Svět potřebuje jak ty, kteří jsou jasně zaměření, tak ty, kteří většinu života hledají, i když nám jsou dáváni za vzor ti první. Občas se objeví článek o podnikateli, který v 50 letech opustil práci, kde byl celý život a založil vlastní firmu na lihoviny. Nezřídka narazíte i na příběhy těch, kteří po letech v korporátu prodali svůj byt, postavili si obytnou dodávku a odjeli do světa. Nikdy není pozdě začít. Ale je důležité nenechat se ovládnout svým strachem. Mozek se vždy bude bránit neznámému, ale beze změny není život. Přijměte svou nejasnou cestu, nikdy nevíte, kdy se vám váš směr nebo nový sen ukáže. Často chodí zcela neohlášeně v momentech, kdy jsme v klidu a sami se sebou.

Zároveň bych ráda napsala, že jsem se už naučila nesrovnávat svůj život s ostatními a že jsem se svou cestou naprosto smířená. Ale nebyla by to pravda. Stále mě občas popadne pocit, že jsem někde pozadu, že jsem měla dokázat víc. Jen se postupně učím připouštět si, že možná nemusím dojít tam, kam došli ostatní, protože cíl má každý jedinec jiný a existuje víc než jedna legitimní cesta životem.