Jak se z věčně zimomřivé holky stala milovnice studené vody
Musím se přiznat, že jsem člověk, který neoplývá přílišnou trpělivostí, ač se to s věkem zlepšuje. A funguji spíš na impulzu a výzvě. Ač čtu hodně knih o osobním rozvoji, hodně mi toho daly a změnily to, jak k životu přistupuji, ráda si dělám věci po svém, beru si od všeho jen to, co se mnou rezonuje. Nesleduji nikoho na 100 %, to bych ztratila sama sebe, a navíc by mě to stresovalo, aplikuji jen to, u čeho vím, že to dokážu udržet.
Půst, obličejová jóga proti vráskám, saunování, každodenní pobyt na slunci, optimalizace hladiny cukru a stresu, otužování, meditace, silové cvičení, jóga pro flexibilitu, dostatek spánku, digitální detox, dechová cvičení, biomarkery, hořčík, protein, vláknina, probiotika, pravidelný režim, časově omezené stravování, vědomě vést své vztahy, chodit na terapie a nejrůznější seberozvojové kurzy, bio potraviny, netoxická kosmetika, ....
A to je jen část toho, co bychom podle nejrůznějších článků, chytrých knih a sociálních sítí měli dělat, pokud chceme být zdravější, šťastnější a žít svůj nejlepší život. Je toho až ke zbláznění. A co by člověk neměl dělat, toho je také úctyhodný seznam. Je velmi jednoduché se nechat těmi všemi tipy a radami zahltit, a i když byl na začátku pozitivní záměr, může to nakonec člověka přivést až k vyhoření. A nakonec tím mohou padnout i ty zdravé návyky, které jsme si původně chtěli vytvořit.
Ráda jdu do věcí po hlavě, než abych se musela dlouho přemlouvat nebo se systematicky připravovala. Čím déle nad něčím přemýšlím, tím spíš je pravděpodobné, že z toho sejde. Člověk začne probírat pro a proti, hlavní slovo si vezme náš racionální a někdy zaprděný hlas, který se bojí neznáma, nadšení a emoce ustoupí do pozadí. Pak nám do toho velmi pravděpodobně skočí něco důležitějšího a ambiciózní plány jsou navždy pohřbeny. Tohle si velmi silně uvědomuji, a i proto někdy až příliš tlačím na pilu.
Do Vltavy bez přípravy
Otužovat jsem se začala během covidu. Byl to myslím rok 2021? Všude byla depka, byl leden, nikam jsme nemohli chodit, na všechno existovala nařízení – otevřeno nejpozději do 22:00, maximálně 4 lidé u stolu, dodržovat rozestupy, nosit roušky, … Byly to hrozné časy pro psychiku. A k tomu ta tuhá zima. Kamarádka mi navrhla, ať se s ní jdu otužovat do Vltavy, že byla na jezeře Lhota týden předtím s jinou kamarádkou. A já si řekla proč ne. Do sauny jsem chodila pravidelně, měla jsem zkušenosti s ochlazovacím bazénkem, tak to přece o moc horší být nemůže. Předesílám, že v té době pro mě byla i představa ranní studené sprchy mučením.
Venku byly -2 a voda v řece měla asi 2 stupně nad nulou. Mimochodem s otužováním doporučují otužovací guru začít postupně a systematicky, ideálně od léta/podzimu prostřednictvím studených sprch. No to jsem jaksi přeskočila. Dala jsem to, sice jsem tam moc dlouho nevydržela, ale to, co se stalo potom, bylo mnohem důležitější než počet vteřin ve vodě. Mé tělo zalil naprostý pocit euforie, hystericky jsem se smála u břehu ledové Vltavy, kde nebyla ani noha, a nemohla jsem přestat. Studená voda vás nakopne. Dodá vám chuť žít. V ten moment neexistuje nic jiného než teď a tady, a to je pocit, který mám jen při výjimečných a náročných situacích, např. při lezení ferrat. Samozřejmě otužování s sebou přináší i zdravotní benefity, ale ty samotné vás u toho nejspíš neudrží, zatímco ten pocit síly, že jste se přemohli a dokázali to, ano. A příště půjdete zas. A pak třeba časem vydržíte déle.
Ale pozor, nemá smysl lámat ego rekordy. V první řadě myslete na své zdraví. Ve vodě pod 10 °C doporučuje Rostislav Václavek, můj velký vzor pro práci s dechem a otužováním, 2minutový stacionární ponor (bez plavání), protože pohyb by mohl zakrýt signály, které nám tělo v nouzi může vysílat. Delší doba není třeba, největší benefit se skrývá právě v těch dvou minutách. Je důležité být k sobě jemný a hodný. A nad 10 °C doporučuje Rosťa pro největší efekt 4 minuty plavání.
Z hecu se stal rituál
Studená voda je neskutečný živel a já na sobě pozoruji, že mě postupně naučila mnohem lépe snášet chlad a vystupovat z komfortní zóny. Bývala jsem vždy zimomřivá, každý rok jsem byla několikrát nemocná, jakmile jsem neměla v chladu zakrytá záda bederním pásem, ozvaly se ledviny a někdy se dokonce rozjel zánět močových cest. Věřím, že právě otužování mělo velký podíl na tom, že už mi není taková zima a nemusím nosit tolik vrstev. Ranní studená sprcha se pro mě stala každodenním oblíbeným rituálem, bez kterého nezačínám žádný den, a ledviny se už neozývají. Do Vltavy (nebo jiné venkovní vody) chodím jednou týdně po celý rok. K tomu jsem zahodila pyžamo a začala spát nahá, ztenčila jsem přikrývky a celý rok mám v ložnici okno otevřené alespoň na mikro ventilaci. Je to přirozený, ale hlavně postupný vývoj. Je pravda, že tady už tu trpělivost mám, protože není pro mě důležitý výsledek ale to, jak se cítím teď a pak to jde tak nějak samo. Z hecu se stal udržitelný zdravý návyk, a tak jedině to může fungovat, když jde ego stranou a vždy je přítomná pokora.
Možná právě v tom pro mě nakonec otužování není o překonávání sebe sama, ale o tom naučit se dobře poznat, kdy na sebe zatlačit a kdy naopak ubrat. Stačí poslouchat své tělo, které k nám neustále promlouvá.
Září je ideální čas začít s přípravou na otužování. Dáte to?
Komentáře