Když cesta je cíl: proč stojí za to zažít Camino de Santiago alespoň jednou za život

O svatojakubské pouti se mluví velmi často zejména v posledních letech, kdy tuto cestu podstoupilo mnoho autorů cestopisů, youtuberů, influencerů apod. Jde však o pradávnou síť poutních cest, která je dokonce od roku 1993 na seznamu UNESCO. Poprvé se však šla již v roce 951, její konec je vždy u hrobu sv. Jakuba v katedrále ve španělském Santiagu de Compostela. Nejpopulárnější trasy jsou Camino Francés v délce 790 km začínající ve Francii; del Norte, což je severní cesta podél pobřeží dlouhá 830 km; portugalská cesta 239 km, která je nejoblíbenější mezi českými poutníky zejména pro své umístění kolem pobřeží a plošší profil; a nakonec 320 km dlouhé Camino Primitivo z portugalského Ovieda. Primitivo se jmenuje z důvodu toho, že jde o první trasu, která se k hrobu šla.

Svatojakubská mušle poutníky provází úplně všude. Víte, že ji najdete i na mapy.cz? Českem totiž prochází 6 oficiálních tras a ač nejsou označeny těmito sloupky, na mapě v telefonu je najdete.

Právě tu nejstarší cestu jsem si pro svou pouť vybrala. Je totiž rozumně dlouhá, zároveň vede z velké části přírodou, je méně frekventovaná a patří díky klesání a stoupání mezi ty náročnější a nejkrásnější. Nechtěla jsem turistický Disneyland, kde bude člověk o další poutníky neustále zakopávat, naopak jsem se pro cestu rozhodla v moment, kdy jsem po 8 letech u filmu řešila změnu kariéry. Sólo pouť mi na to přišla ideální, navíc člověk potká lidi z celého světa a překoná své hranice komfortu, protože do té doby jsem šla nejdéle třídenní 90km túry v Česku.

Trasa mi trvala 12 dní. Šla jsem ji od půlky května, na zádech jsem nesla cca 11kilový batoh, který túře přidal pár úrovní navíc. Jsem introvert, při sólo cestování jsem do té doby spíše nenavozovala větší rozhovory s neznámými lidmi a jela si tu svou samotu. Camino je však jiné, dává vám nespočet možností bavit s podobně naladěnými poutníky, všichni jsou tam za stejným cílem, ač pro cestu mají nejrůznější osobní důvody. Socializovat se na Svatojakubské cestě je přirozené a jednoduché i pro toho největšího introverta. Celková atmosféra je přátelská, lidé se zdraví, navazují příjemné rozhovory, dají si společně pauzu nebo oběd, večer si zajdou na večeři a víno, protože co by to bylo za španělskou cestu bez vína. Je to jednoduše úplně jiné, než když jdete trasu někde u nás, kde každý má svou skupinku a jiný cíl a směr.

Ač jsem si po cestě vytvořila pár přátel – z Mexika, Německa, USA, Polska, Holandska a Anglie – přes den jsem šla většinou sama a až večery trávila s nimi. Vyhovovalo mi vyrážet brzy ráno, moc se nezastavovat, ale o to dřív mít za sebou potřebnou dávku kilometrů pro daný den a moct si odpočinout. Navíc s každou další hodinou se oteplovalo a sluníčko i v květnu již dost pálilo. Nejvíce jsem za den ušla 34,5 km a nejméně 20 km. Camino Primitivo má svou menší frekventovaností nevýhodu v tom, že po cestě není tolik možností přespání jako třeba na portugalské cestě. Etapy je potřeba trochu více plánovat a ubytovny si pro vlastní klid rezervovat dopředu, zejména v části u horského úseku Hospitales. Tam za celý den nepotkáte jediné městečko, zdroj vody, ani restauraci. Ubytovny pro poutníky jsou jen na začátku a na konci tohoto 28 kilometrů dlouhého úseku skrz kopce plné koní, krav a výhledů. Ale kouzlo to opravdu má. Na Primitivu nejsou davy jako jinde, je tam množství lidí, které již po pár dnech znáte buď jménem nebo minimálně od vidění, protože chodíte stejně dlouhé úseky, a všichni si pak přijdete jako staří známí.

Po cestě jsme si vytvořili skvěle naladěnou skupinku lidí z celého světa.

Naopak poslední dva tři dny pouti byl člověk již součástí velkého anonymního davu, protože s blížícím se koncem se do sebe spojuje více tras a pokračují společně. Více tam vidíte poutníky s malými batůžky, kteří využívají servis převozu velkých zavazadel. Chápu to u starších nebo nemocných lidí, ale právě kouzlo pouti je i v tom, že si všechno nesete na zádech. Musíte si tedy sbalit tak, abyste měli vše potřebné, ale nic navíc, protože každé kilo se pronese. Člověk by podle doporučených rad zkušených neměl ve své krosně nést více než 20 % vlastní váhy, a to i včetně jídla a vody. Jídlo jsem však skoro nenesla, během túry spíše nejím, najedla jsem se vždy ráno a následně až na konci. Byla to pro mě odměna a zároveň mám pocit, že mne zastávky na občerstvení vždy spíše zpomalí. Každopádně zásoby s sebou nijak velké nosit nemusíte, po většinu cestu potkáte místa, kde se můžete najíst, nebo si jídlo koupit.

Navíc v květnu je ve Španělsku už dost teplo, a ač mi první dva dny pršelo, v Santiagu jsem na konci měla přes den 34 °C ve stínu. A to při chůzi po otevřené cestě v terénu a s krosnou na zádech není nic příjemného. Počasí je tu opravdu důležitý faktor, na který je potřeba myslet dopředu. Poprvé v životě se u mě objevila alergie na slunce. Je to pochopitelné, jdete pořád stejným směrem a na slunci strávíte v kuse i pět hodin denně. Musela jsem tedy pokračovat v dlouhých lněných kalhotách, abych kůži na nohách ulevila.

Hodně velkou obavu jsem před cestou měla z poutnických ubytoven. Spát s dalšími 10–15 úplně cizími lidmi v jedné místnosti mi přišlo jako šílenost a ztráta veškerého soukromí. Když však každý den věnujete z většiny chůzi s krosnou v terénu, jste každým dnem unavenější a unavenější, že vám pak už ani nevadí, že jsou vedle vás neustále ostatní. Klapky na oči a špunty do uší jsou ovšem nutnost. Ubytovny se dělí na veřejné a soukromé. Ty veřejné neboli municipal albergue stojí 7 až 10 eur. V úplně první albergue jsem za ty peníze ráno dostala dokonce i snídani.

Soukromé ubytovny pro poutníky stojí od 12 eur výš a mají značné výhody. Většinou jsou novější, mají lepší vybavení (pračku, sušičku, fén, bavlněné povlečení) a dá se v nich udělat rezervace, což v těch veřejných z principu nejde. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. A to může být někdy dobrodružství, zejména pokud vyrazíte o něco později než ostatní. Na trase jsou často vidět lidé v důchodovém věku, kteří jdou sice svým pomalejším tempem, ale vyrážejí opravdu brzy, aby se vyhnuli slunci a měli jistotu, že na ně zbyde postel v levnější ubytovně. Skoro všude jsou palandy, takže se připravte na to, že nad vámi většinou spí úplně cizí člověk, a když chrápe, nebo se moc vrtí, samozřejmě o tom budete vědět, ale jak říkám, únava v tom zahraje své. Ve veřejné ubytovně dostáváte sice také povlečení, ale je z jednorázové netkané textilie, což není zrovna příjemné, ale večer budete rádi, že máte postel a za ty malé peníze je to luxus.

Svatojakubská pouť je rozhodně něco, co bych doporučila každému. Otestujete své fyzické hranice, navrátíte se sami k sobě, protože jediné věci, které řešíte, jsou: co budete jíst, kde budete spát a že musíte jít dál. Je to skvělý detox a únik od každodenních problémů, někdo v tom může najít ideální příležitost pro životní rozhodnutí, zamyšlení či jednoduše zpomalení. Dále potkáte nové lidi, kteří jsou podobně naladění jako vy. Zjistíte, že se spokojíte s málem a že doma máte obrovské množství věcí, jež dávno nepotřebujete. Člověk se také stane efektivnější a ušetří spoustu času kolem. Na cestě si velmi rychle vytvoříte systém balení a přípravy věcí, vše má své místo a systém, vše je najednou neuvěřitelně jednoduché a rychlé.

Cíl pouti: Katedrála Santiago de Compostela. Na fotce to sice není vidět, ale moje nohy od pátého dne trpěly.Dosažení vytouženého cíle bylo o to sladší.

A pár tipů na konec. Rozhodně si vezměte na pouť turistické hole. Můžete si nějaké levné koupit ve městě, odkud máte v plánu vycházet a na konci pouti je někde zanechat, jako to dělá spousta lidí. Mé ekologicky smýšlející srdce s tím však nebylo v souladu, proto jsem si koupila dražší a lehčí hole, které jsem složila do malé velikosti a vložila dovnitř batohu. Evropská letiště s holemi v příručním zavazadle většinou problém nemají, zejména když jsou někde hluboko schované. V Americe jsou však na letištích mnohem přísnější, což mi potvrdili po cestě i američtí poutníci, hole klidně cestujícímu vyhodí. Já ty své v pořádku dovezla domů a na cestách pokračují se mnou.

Sice záleží, v jakém ročním období Camino půjdete, ale spíše nedoporučuji brát si sebou kšiltovku, ale raději klobouk, který vám ochrání uši i krk. Protože mi sluníčko pálilo na stále stejnou stranu hlavy, měla jsem levé ucho spálené tak, až se mi na něm začaly dělat puchýřky, což se mi asi v životě nestalo. Nemám totiž úplně ve zvyku si mazat opalovákem ucho, ale tady jsem to pak už dělat musela.

Prstové merino ponožky jsem objevila před lety a na této trase mě doslova zachránily. Protože pohlcují vlhkost a oddělují prsty od sebe, neměla jsem za celou dobu jediný puchýř, a to jsem u některých jiných poutníků viděla puchýře obrovských velikostí. Pokud se však puchýř objeví, je dobré mít tejpu. Ta dokáže místo stáhnout a vy můžete pokračovat v klidu v cestě. Jen pozor, nezapomeňte si pod ní dát kus gázy, náplast s polštářkem nebo papírový kapesník, jinak při jejím sundavání strhnete i vaše zranění.

Pokud nechcete jít v nejfrekventovanějším období od jara do podzimu, zkontrolujte si dopředu dostupnost ubytoven. Většina z nich je totiž otevřená od dubna do října/listopadu. V zimě je možnost jít Camino de Invierno, velmi náročnou, odlehlou, 320km dlouhou trasu, která je určená k tomu, aby se šla mimo sezónu.

Ač je Svatojakubská cesta v posledních letech velmi profláknutá, rozhodně doporučuji ji alespoň jednou v životě absolvovat. Třeba v nějaké životní etapě, kdy ucítíte, že potřebujete zastavit a znovu se napojit sami na sebe. Na to je tato cesta ideální. Ta atmosféra je zkrátka nenapodobitelná.

BUEN CAMINO!

P. S. Podělím se s Vámi o zábavnou historku, jak má pouť začala. Letěla jsem velmi brzy ráno, neměla jsem zaplacené odbavené zavazadlo, pouze svůj batoh co by příruční zavazadlo, a tak jsem si řekla, že mi hodina na letišti stačí. Špatně jsem si to však spočítala, což pro mě není úplně typické, ale každý se jednou za čas utne. Na letiště v Praze jsem dorazila v moment, kdy už hlásili u mého letu last call. Díky bohu, že bylo brzy ráno a letiště nebylo plné lidí, kontrola proběhla bleskově rychle a já svůj let stihla. Z priority boarding, které jsem měla k letence, jsem udělala last boarding.

Jakmile jsem dorazila do Ovieda, počátečního města své pouti, dost pršelo. Ubytovala jsem se v hotelu (chtěla jsem si před cestou dopřát ještě trochu luxusu a soukromí) a vyrazila na procházku městem. Jenže k tomu jsem potřebovala mapy.cz. Sice pršelo, ale to jsem moc neřešila, můj telefon na to nikdy nebyl citlivý, nebo minimálně neměl příležitost. Jenže jsem netušila, že při posledním updatu se u něj zvýšila citlivost na vlhkost v USB-C portu. Při návratu na pokoj jsem píchla telefon do nabíječky a on se varovně rozeřval, ať kabel okamžitě odpojím, jinak dojde ke zničení zařízení, a ať místo toho použiju raději bezdrátové dobíjení. To jsem s sebou samozřejmě neměla a náhradní telefon jakbysmet. Moje baterie hlásila 30 % a já na telefonu měla nahrané úplně vše – karty, pojištění, zpáteční letenku, trasu a informace o ubytovnách.

Začala jsem panikařit. Bylo šest večer, na pokoji nebyl fén, abych port vysušila. Obchody s elektronikou, kde bych MOŽNÁ mohla sehnat bezdrátovou nabíječku, pomalu zavíraly. Byla jsem sama v neznámém městě a čekaly mě ve Španělsku dva týdny a přes 300 km chůze. Veškeré mé pokusy o vysušení byly neúspěšné, telefon řval stále dokola to samé. V ten moment mi došlo, jak je bláhové, že se v poslední době tolik spoléháme na zařízení, které může z nejrůznějších důvodů prostě přestat fungovat. V hlavě mi naskakovala nouzová řešení. Že bych si půjčila na recepci fén a snažila se vodu vysušit? Mohla jsem si koupit levný záložní telefon a vše nezbytné na něj nahrát, ale obchody s telefony byly daleko, blížila se zavírací doba a procenta na mé baterii nekompromisně klesala. Rozhodla jsem se pro zoufalý krok – koupit si v supermarketu rýži a telefon zabalený do kapesníku, aby se nabíjecí port nezanesl ještě nějakým kusem této potraviny, do sáčku vložit. Rýže přece pohlcuje vlhkost ne? Modlila jsem se, aby to přes noc zabralo. Skoro jsem se nespala, hlava mi jela na plné obrátky. Nad ránem se nade mnou život smiloval a telefon se konečně zase začal dobíjet.

HALELUJA! Má cesta mohla konečně v klidu začít.