Když peníze ovládnou náš život

Příběh, který budete číst, je skutečný. Některé detaily jsem pozměnila kvůli anonymitě. Není to fikce. A právě proto jsem se rozhodla ho sdílet. Ne proto, abych někoho soudila, ale protože možná stojí za to se díky němu zastavit a podívat se na vlastní život.

Někdy nám právě ti, kteří nic nevydělávají, připomenou, co má v životě skutečnou hodnotu. (Navždy má milovaná Aileen.)

Nedávno za mnou přišla kamarádka na kafe. Jednou za měsíc až jednou za dva se střídáme v návštěvách. Někdy jdeme na procházku, nebo na jídlo, někdy sedíme doma a doháníme, co jsme zameškaly, co se té druhé během posledních týdnů stalo, však to asi každý znáte. Tentokrát zabrousila ke svému bratrovi, je o pět let starší než ona, pracuje jako řemeslník. Žije sám se svým psem, protože na partnerky nemá celý život úplně štěstí. Ono to o štěstí není, to je jen omluva daného stavu, jednoduše si vybírá nevhodné přítelkyně.

Kamarádka s ním nemá úplně idylický sourozenecký vztah, protože on má povahu, kdy lidem kolem sebe všechno slíbí a napovídá, ale nikdy není schopný své sliby dodržet a stanou se z nich prázdná slova. A proto ho všichni v osobním a zejména v pracovním životě uhání, protože tady slíbil hotovou koupelnu, rodičům naopak že dorazí na oběd a už se to veze. Často to pak končí tím, že si vypne telefon, protože ten tlak nevydrží a neudělá nic z toho, co slíbil. Jednoduše neumí říct ne, i když jde o sebemenší blbost.

Svou nespolehlivostí přišel o všechny své kamarády a ani s rodinou to kvůli nasčítaným konfliktům a nedodrženým slibům nemá nikterak růžové. Životní modlou se mu stala práce, která ho baví, je v ní dobrý, a jediným společníkem je mu pes, který jeho prohřešky láskyplně přehlíží, protože misku má vždy plnou a na procházky spolu také chodí. Pro svého chlupatého společníka by udělal vše.

Když peníze přestanou sloužit nám

Peníze se staly jeho smyslem života. Byly jednoduché, nehádaly se s ním a každý je jednoduše potřebujeme. Na úkor odpočinku, zdraví a osobního života byl jediný jeho motor vydělat co nejvíce peněz.  Ještěže si pořídil toho psa, jeho dny totiž předtím vypadaly jako přes kopírák. Celý týden byl od nevidím do nevidím v práci, někdy tam byl i o víkendu. Když přišel konečně domů, nebo měl výjimečně volno, koukal na televizi, jedl a spal. Pes dal jeho život alespoň nějaký řád, omezil jeho pracovní dobu a donutil ho vyrazit ven. Vlastně jako jediný ho donutil začít žít mimo práci.

Peníze však stále byly na piedestalu. Nebylo to o tom, že co vydělal, to utratil, naopak vydělával, aby shromažďoval a skoro neutrácel. Což může znít zodpovědně, zejména když je člověk na volné noze a nemá žádné jistoty. Jenže on se stal posedlý svou hromádkou peněz a jejím zvětšováním. Po letech to dopracoval tak daleko, že v něm jakýkoli větší finanční výdaj – servis auta, poplatky za byt, … – začal vyvolávat úzkost. Měl pocit, že musí ze své těžce vydřené hromady něco odebrat. A to měl našetřeno opravdu hodně peněz, nežil od výplaty k výplatě, ale za nic neutrácel, nic si nedopřál.

Jasně, jídlo a nejnutnější věci si kupuje, pes se má lépe než on, ale když měl zajet do servisu na výměnu oleje, raději nechal zadrhnout motor, což ho ve výsledku stálo mnohem více. Vyhýbal se termínům a povinnostem. Peníze se u něj staly velmi špatným pánem, začaly ho zcela ovládat, místo aby mu sloužily. Vynahrazoval si tím to, co mu v osobním životě chybělo – kamarádi, koníčky, dobré vztahy s rodinou, dovolené a hlavně partnerka.

Zkrátka a dobře tento šílený životní styl vyeskaloval tak, že brácha kamarádky dostal antidepresiva, aby zůstal jakž takže v klidu a pohodě, ale jeho život pokračoval stejně. Uběhlo pár měsíců s medikací, ale nakonec ten papiňák stejně praskl.

Pár týdnů zpět se bratr kamarádky pokusil o sebevraždu. Už nedokázal dál řešit tlak, který se kolem něj roky hromadil. V práci vznikl problém, za který nesl zodpovědnost, všichni ho naháněli a on už neviděl žádné východisko. Nechtěl doopravdy zemřít. Chtěl jen na chvíli uniknout ze života, který už nedokázal unést. Bylo to zoufalé volání o pomoc. Naštěstí to přežil.

Čeká ho dlouhá cesta. Terapie, léčba, léky, pracovní neschopnost, a především postupné učení se žít jinak než doposud. Jeho rodina ho v tom může podporovat, ale postupně se bude muset naučit žít jinak především on sám.

Stojí za to se jednou za čas zastavit a podívat se, na čem náš život skutečně stojí. Máme vedle práce i lidi, se kterými chceme být? A dáváme jim ve svém nabitém diáři dostatek prostoru? Máme něco, co děláme jen proto, že nám to přináší radost? Umíme odpočívat? Umíme vydělané peníze utratit za něco, co nám přinese radost, aniž bychom měli výčitky? A máme pocit, že náš život má smysl i ve chvíli, kdy zrovna nepodáváme žádný výkon?

Často se mluví o několika základních oblastech, které společně vytvářejí spokojený život – o fyzickém a psychickém zdraví, vztazích a pocitu smyslu. Žádná židle nebude dlouhodobě stát na jedné nebo dvou nohách. Můžeme na ní sice chvíli balancovat, ale čím déle ignorujeme některou z jejích částí, tím větší je riziko, že jednou spadneme.

Život nemusí být dokonale vyvážený. Někdy musíme práci věnovat více prostoru, jindy potřebujeme dát více času sobě nebo lidem, které milujeme. Důležité je, aby jedna část našeho života postupně nepohltila všechny ostatní.

Peníze nám mohou dát pocit bezpečí. Práce nám může dát smysl. Úspěch nám může dát radost. Ale žádná z těch věcí by neměla být naším jediným důvodem, proč ráno vstáváme z postele.

Nuly na účtu si do hrobu nevezmeme. Vzpomínky, vztahy a pocit, že jsme svůj život opravdu žili, ale ano.

Nezapomeňte pro všechnu práci a peníze žít.