Láska na autopilota nepokvete
Aktualizováno: 2. 9.
Možná svůj vztah milujete. Možná spolu máte hezký život, fungujete jako tým a na první pohled vám nic zásadního nechybí. Jenže kdy naposledy jste si opravdu všimli jeden druhého? Ne jako rodiče, spolubydlící nebo parťáci na vyřizování povinností, ale jako dva lidé, kteří se do sebe kdysi zamilovali. Vztah totiž může fungovat i dlouho poté, co v něm přestaneme být skutečně přítomní. A právě tehdy se z lásky může nenápadně stát rutina.
Na začátku to bývá růžové. Začne to jiskrou, vzrušujícím randěním, které dříve nebo později přejde do vášnivého sexu, jenž jako by neměl konce. Zdá se, že to tak zůstane napořád, ale ejhle, po pár měsících či letech vztahu, po sestěhování, po svatbě, jsou pryč ty růžové a naivní začátky. Zamilovanost se sice přetavila v hlubší cit, ale zároveň se v partnerství potichu a nevítanně usadil stereotyp, všednodennost, šeď a nuda. Najednou je ze dvou zamilovaných lidí dvojice spolubydlících, která se setkává u večeře, řeší hlavně organizační věci a občas o víkendu jede na výlet. Sex je jen tehdy, když zbyde nálada a energie, navíc se to musí pečlivě naplánovat a někdy možná i zanést do sdíleného kalendáře. Ona obstarává všechno a všechny, on se věnuje hlavně práci. Možná že do ní začal utíkat, vnímá, že už pro něj není v jejím harmonogramu čas a v jejím srdci místo jako dřív. A tak místo aby se o své místo ve vztahu znovu přihlásil, stáhl se ještě víc do role finančního zdroje a řemeslníka v jedné osobě. A to má velký dopad na jeho citovou vazbu k rodině a na jeho emoční angažovanost, přijde si najednou odložený na druhé koleji. Po letech manželství, ve kterém už spolu byli spíš vedle sebe než spolu, potkal na firemním večírku JI.
Ona v něm vzbudila novou vlnu touhy a chutě do života, zase ho někdo potřebuje i jinak než jako peněženku a vrtačku. Sdílejí spolu své pocity, chodí na romantická rande, oddávají se experimentům v posteli, zase se cítí obdivovaný a vyslyšený. Jeho žena na něco takového už roky nemyslí, bere jejich vztah jako samozřejmost, která funguje stejně zázračně jako bájné perpetum mobile, akorát že vůbec. Jejich vztah vyhořel, vášeň a napojení uvadlo, zůstaly jen povinnosti a stereotyp. A ač jeho žena byla pro něj tou partnerkou s 90 % souladu, on se nechal zlákat těmi 10 %, které mu v současném stavu chyběly nejvíc. Navíc to pro něj bylo nové, žádoucí a neznámé. Citově se odpoutal od své rodiny a navázal city jinde.
Někdy to původní manželství či partnerství překoná, někdy dojde k rozpadu a vzniku nového vztahu, nové rodiny. Důvodů může být tolik, kolik je na světě partnerství, ale často mají rozchody společného jmenovatele, a tím je právě přechod na autopilota.
I my sami v sobě jedeme většinu dne na automat, akorát to nevnímáme, protože jsme zaneprázdnění svou hlavou, nekonečným množstvím myšlenek, stresem, povinnostmi. Ale všimněte si toho například u řízení auta. Na kolik procent se věnujete této činnosti? Posloucháte u toho podcasty, telefonujete, v hlavě omíláte poslední rozhovor se šéfem, projíždíte si seznam úkolů, které jsou ještě před vámi? Tím pádem se řízení věnujete na autopilota. Pro náš mozek je to totiž naučená automatická činnost, kterou jsme ovládli natolik, že ji nemusíme věnovat příliš pozornosti, jen tolik, kolik je bezpodmínečně nutné, abychom se nevybourali nebo někoho nesrazili. Zbytek naší pozornosti se mezitím může věnovat něčemu úplně jinému. Práci, škole, partnerovi, plánování dovolené, stavbě domu nebo třeba sporu s rodiči. A takto můžeme fungovat ve všech oblastech svého života, kde jsme si sami se sebou jistí – čištění zubů, koukání na večerní pořad, vaření, starání se o děti, nebo právě v partnerském vztahu.
Čím více máme na sebe naloženo a chceme vše stihnout, tím spíše děláme ostatní věci automaticky. A přesně tak se může začít chovat i náš vztah. Fungujeme, zařizujeme, odpovídáme, řešíme. Jen u toho přestáváme vnímat člověka, který stojí vedle nás.
Umět být jednou za čas tady a teď je proto velmi důležité. Ne nadarmo se v posledních letech tolik mluví o mindfulness a všímavosti. Ve vztahu se autopilot projevuje třeba automatickými odpověďmi na slova partnera, ač jsme to tak třeba vůbec nemysleli. Náš mozek jednoduše sáhne po reakci, kterou zná z podobných situací nebo kterou si odnesl z původní rodiny. A tak se někdy přistihneme, že svému dítěti říkáme přesně to, co jsme sami u svých rodičů nesnášeli. Přestože jsme si kdysi slíbili že my takoví nikdy nebudeme.
Stejné je to v partnerství. Když jsme ve stresu, pod tlakem, unavení, cítíme se přehlížení nebo ohrožení, sáhneme zkratovitě po známé reakci, protože je v danou chvíli nejjednodušší. A najednou z úplné maličkosti vznikne hádka. Na partnera vystřelíme útočnou, obrannou, zobecňující nebo shazující větu místo toho, abychom zůstali v kontaktu sami se sebou a řekli, co se v nás skutečně děje.
Náš vnitřní dospělý se na chvíli vypaří a za volant usedne naše zraněné nebo rozzlobené vnitřní dítě. Druhý zareaguje stejně a během několika minut se oba ocitnou v dobře známém kolotoči výčitek, obhajování a protiútoku. Situace se zacyklí a často skončí tichou domácností nebo odchodem jednoho z partnerů z místnosti.
A právě tady se autopilot začíná podepisovat na celém vztahu. Nejde už jen o jednotlivé hádky. Po čase se vztah může zploštit na řešení provozních věcí – kdo vyzvedne děti, co nakoupit, kdy zaplatit účty, kam se pojede na dovolenou. Z partnerů se postupně stávají především spolubydlící. Vášeň, zájem a společné sdílení po četnějších konfliktech mizí. Někdy se začne hledat jinde, protože doma na to není čas ani prostor.
Z autopilota zpátky k sobě
Třeba ještě není všem dnům konec a vztah nemá dojít až k dělení majetku, ale jak z toho ven? Zaprvé musí chtít obě strany, dlouhodobě nikdy nefunguje, když se ve vztahu snaží jen jeden. Pokud do nápravy vztahu chtějí jít oba, vyhrnout si rukávy a začít makat, nejen o tom mluvit, pak je z půlky vyhráno. Je potřeba začít spolu otevřeně a vědomě komunikovat, nekoukat přitom do telefonu nebo na televizi, citlivě vnímat, kdy člověk padá do autopilota a vrátit se do vlastního těla a přítomnosti. Práce s tělem obecně dost funguje, aspoň chvíli každý den věnovat tomu, že se soustředím na svůj dech a své tělo, na nic jiného. Stačí pár minut.
Komunikujte s druhým své pocity, nevyčítejte, nevytahujte staré křivdy. Místo „Jsi nezodpovědný,“ řekněte „Vadí mi, že jsi nepřišel včas.“ Útok vyvolá vždy jen protiútok nebo obranu, vybírejte citlivou formulaci a zaměřte ji na své vlastní pocity.
Dále je potřeba si na sebe najít v plných diářích čas. Náplanujte si únik do přírody na víkend, dejte děti na hlídání k babičce a zajděte si na rande, začněte večer chodit na nějaký kurz. Nemusí jít ani o nic velkého. Důležité je vytvořit prostor, ve kterém spolu nejste při plnění dalších povinností. Ovšem večerní koukání na Netflix není úplně vědomě strávený čas spolu.
Nezapomínejte na fyzický kontakt, hlaďte se, objímejte, spontánně se pomilujte. Dotyk posiluje vzájemné pouto a naladěni na druhého.
A hlavně běžte do hloubky. Místo toho, abyste řešili, kam se pojede na dovolenou, nebo jaké kroužky se dítěti zaplatí, zaměřte se na své sny a pocity. Nebojte se vyjádřit své obavy, sdílením utužíte vzájemné pouto. Jedním z nejhlubších způsobů, jak se můžeme partnerovi přiblížit, je dovolit mu nahlédnout do míst, která obvykle schováváme. Strach, nejistota, zranitelnost nebo pocit selhání nejsou slabostí. Když je můžeme ve vztahu bezpečně sdílet, vzniká prostor pro skutečné napojení.
Tak se sami zkuste zamyslet nad tím, kde konkrétně fungujete ve vztahu na autopilota a příště, až budete sami s partnerem, zůstaňte bdělí a všímaví, naslouchejte, neutíkejte do své hlavy, k sociálním sítím, k pracovním povinnostem, ke koníčkům. Brzy dané situace rozpoznáte a snáze se jim v budoucnu vyvarujete.
Nejde o to, abychom ve vztahu za každou cenu udrželi začátek. Zamilovanost se přirozeně proměňuje a žádné partnerství nemůže zůstat navždy stejné jako první měsíce randění. Jde spíš o to, abychom uprostřed všech povinností nezapomněli jeden na druhého.
Zkuste se proto sami sebe zeptat: Kdy jsem se naposledy na svého partnera opravdu podíval/a? Kdy jsem ho poslouchal/a, aniž bych u toho v hlavě řešil/a něco dalšího? Kdy jsme spolu naposledy mluvili o něčem jiném než o dětech, práci, penězích a tom, co je potřeba zařídit? A kdy jsme spolu byli naposledy prostě jen my dva?
Autopilot není nepřítel. Pomáhá nám zvládat každodenní život, když už nemáme kapacitu věnovat pozornost úplně všemu. Jen některé oblasti bychom mu ve svém životě svěřovat neměli. Třeba člověka, kterého milujeme.
Protože vztah může nějakou dobu fungovat i bez naší plné pozornosti. Stejně jako auto může chvíli jet bez toho, abychom nad každým kilometrem přemýšleli. Ale pokud chceme skutečně vědět, kam spolu jedeme, musíme čas od času sundat ruce z automatu a podívat se jeden na druhého.
Láska totiž nepotřebuje neustále 100 % naší pozornosti. Potřebuje ale naši pravidelnou a vědomou přítomnost.
Komentáře