Převozník aneb nejspíš každý už na jednom z těch břehů stál

Podobnou zkušenost má pravděpodobně velká část z nás. V klidu nebo dramaticky skončil vztah, ve kterém jsme byli několik let. Někdy trval sice jen pár měsíců, ale o to víc jsme do něj vkládali naději, energii a čas. Neexistovalo pro nás skoro nic jiného a najednou je to všechno nenávratně pryč. Důvody konce nejsou tak důležité, mnohem důležitější jsou tady následky. Ta prázdnota, samota a nejistota, které vás pohltí jako oceán, jsou přímo dusivé. Najednou je otevřená láhev vína pro jednoho moc, lednice začne ztrácet svou naplněnost, protože koho baví vařit jen pro sebe. Ztratili jsme chuť cokoli plánovat. Seznamy v telefonu se plní recepty, které chceme vyzkoušet, ale chybí k tomu chuť a důvod. Společenské události se staly veřejným mučením otázkami a lítostivými pohledy okolí. A ty večery, ty jsou nejsmutnější, protože v klidném, tichém a tmavém čase si člověk nejvíce uvědomuje, že je sám. Postel vedle nás chladí a mlčí, v noci se k nám nikdo netulí, nebere nám deku, nechrápe, všude je ticho a pusto. O absenci sexu ani nemluvě.

Někdy převážíme. Někdy jsme převáženi. Photo by Robin Canfield on Unsplash

Porozchodová fáze je dle mého jedna z nejhorších pro naši psychiku vůbec. Je to zátěž, kdy pochybujeme o své hodnotě, místě na světě, směru svého života, protože vize a plány se sesypaly jako domeček z karet. Samotnému se člověku do ničeho nechce. Má najednou příliš času pro sebe a své myšlenky. Zároveň je to ale dle mého nejdůležitější způsob návratu k sobě a znovunalezení naší identity, jistoty a sebehodnoty.  Ne každý to však zvládá dobře. Někteří ze strachu z fáze samoty ukončují nefungující vztahy až v moment, kdy mají někoho jiného jistého, nový vztah už září na obzoru. Aby náhodou nebyli ani chvíli sami. Toto chování je však sebedestruktivní a slabošské, degraduje to našeho původního partnera a vlastně i nás. Vždyť tím světu říkáme, že bez vztahu nejsme nic, že nedokážeme sami fungovat. Ale samota je naše jediná jistota. Rodíme se a umíráme sami. Měli bychom umět být jen s tím člověkem, který je pro nás nejdůležitější – sami se sebou.

Samota je přirozená a dokáže léčit, když máme odvahu si ji dopřát. Můžeme si po rozchodu dopřát ten luxus najít znovu sami sebe, zrevidovat svůj směr v životě, své sny, věnovat čas osobnímu rozvoji, novým či starým koníčkům, nastavit si zdravé hranice. Když si však prostor nedopřejeme a skáčeme rychle do nových vztahů, aniž bychom se zahojili, může se právě objevit převozník. Převozník je člověk, ke kterému po rozchodu utíkáme před samotou a nejistotou. Může to být někdo zcela nový, může to být někdo, kdo k nám již dříve projevil náklonnost nebo třeba náš bývalý partner kdysi z minulosti. Ovšem není to láska, jaká by ve vztahu měla být, tento vztah nevznikl z čisté motivace, ale z nedostatku, je to náplast. Jako byste dali náplast na hlubokou a krvácející ránu. Je to závislé spojení, které nám má pomoct vyrovnat se s předchozím rozchodem, když to nedokážeme sami. Převozníci nemají happy end, z jejich podstaty to ani nejde. Jakmile časem získáme pevnější půdu pod nohama, dojde nám, že ten člověk pro nás není vhodný a převozníka opouštíme. Buď protože se cítíme sami dobře, nebo častěji protože se objevil někdo, kdo se nám líbí víc. Převozník nás má převézt na druhou stranu, překlenout s námi to těžké období, ale ve skutečnosti pro nás víc neznamená, což někde v hloubi duše víme.

Časem zjistíme, že to byl ukvapený vztah, který nám najednou přestává dávat smysl a odcházíme, často bez vysvětlení, někdy s chabou výmluvou, že to není jím, ale námi. Nešťastný a překvapený převozník je pak sražen na dno řeky a jeho sebevědomí s ním. To už nás však příliš netrápí, nám ta plavba pomohla. Ano, je to kruté a samozřejmě to zjednodušuji, podoby převozníka a vztahů s nimi mohou být různé, ale princip zůstává podobný. Najít někoho, v jehož náručí se oklepeme z utržených bolístek. A hlavně nemusíme být sami. Samota je přece nejhorší trest! Sobecké a zlé, ano, ale často zcela nevědomé. Navíc je to cenná zkušenost i pro samotného převozníka. Já sama jsem byla několikrát převozníkem, jednoho jsem i měla, ale člověk to sám u sebe většinou rozklíčuje až s odstupem času.

Dá se převoznictví vyhnout? Existují určité signály, které nás mohou varovat. Pokud je náš nový objev krátce po rozchodu a z jeho chování a vyjadřování cítíme, že je stále emočně angažovaný s bývalým, ještě nedokázal tuto kapitolu v sobě uzavřít, raději se držte dál. Často mluví o bývalé, ať už ve zlém či v dobrém; nechce s vámi plánovat věci moc dopředu; vztah funguje často podle jeho pravidel a časových možností; ozývá se, když jemu není hej. Těch rysů je však mnohem víc. Intimita přichází dříve než skutečné poznávání, což zjednodušeně znamená, že je mezi vámi silná chemie a intenzita, ale méně opravdového zájmu o to, kdo skutečně jste. Stáváte se jeho vrbou a bezpečným přístavem, kde hledá uklidnění a oporu, ale zároveň se vám tak úplně emočně neotevírá jako partnerovi. Vy plánujete, vy iniciujete, druhý se jen veze. Ozývají se věty typu: „S tebou je to jiné.“ Bacha, nemusí to být kompliment, ale možná jste jen to, co právě teď po rozchodu potřebuje.

To jsou všechno silné varovné signály.

Samota je nejen po rozchodu klíčová a potřebná. Ve vztahu všichni fungujeme trochu jinak, než když jsme single. Jsme dva, jsme smečka. V partnerovi máme jistotu, když si nejsme jistí sami sebou. Velmi rychle si zvykneme vedle sebe mít někoho, proto je jeho ztráta takovou ránou. Najednou jsme sami a tam, kde byl partner, je tíživé vzduchoprázdno. Toto období je však esenciální pro naši individualitu a stabilitu. Po prvních krušných týdnech si začneme uvědomovat, co chceme od života a kam chceme směřovat, co je pro nás důležité a co naopak není naše, spíše jsme to převzali od bývalého partnera. Tyto základní informace mnohdy ve vztahu zejména s nekompatibilním partnerem neřešíme, potlačujeme je, přizpůsobujeme se druhému. Dokud nejsme chvíli sami, nedokážeme zjistit, co je nám blízké a co je naopak převzaté. Kdo ve skutečnosti jsme? Co nás dělá šťastnými? Co je pro nás v životě důležité? Nechceme náhodou dítě jen proto, že to chce náš partner?

Nemusí nutně dojít k rozchodu, abychom byli schopni si tyto věci uvědomit, mnohdy stačí vyrazit třeba o samotě do přírody nebo na víkend bez partnera. Navrátíte se k sobě a zároveň si trochu zpestříte vztah, partner vám bude jistě chybět.

Můj jediný převozník

Ve 26 letech jsem si našla partnera, říkejme mu Lukáš, který se jevil jako ideální muž do života. Byl hodný, šikovný, rodinně založený, … O tom, co bylo špatně, si povíme jindy, protože toho nebylo zrovna málo, to už zpětně vím. Každopádně po roce a půl jsme se rozešli, byl to můj nejdelší vztah v životě. Byla to pro mne obrovská rána, rozchod byl navíc velmi dramatický, což situaci příliš nepomáhalo. Měsíc po tom jsem měla něco nezávazného s kolegou v práci a následně jsem si přes Tinder našla nového přítele. Bylo to měsíc a půl po rozchodu, zdůrazňuji. Pamatuji si to první rande velmi přesně. Byl to sportovně založený kluk, přijel za mnou do Prahy z nějakých závodů, namakaný, vysoký, pohledný, modrooký blonďák, prostě takový ten hezounek, který si bez větší práce dokáže získat většinu žen. Mám ráda sportovní a hezké typy, ale ne ty vyumělkované. Nemám ráda, když muž přehnaně řeší svůj vzhled, to je pro mě red flag.

Intuice mi okamžitě řekla: „Kašli na to, je to jen namachrovaná hezká tvářička, nemáte si ani moc o čem povídat, ten kluk je úplně jinde.“ Ovšem můj racionální a stále velmi zraněný hlas si řekl: „Uvidím, nebudu dělat hned závěry, líbí se mi fyzicky a nevypadá, že bychom neměli nic společného, vždyť sportuje a cestuje.“ No a to bylo taky na dalších 8 měsíců to jediné, co jsme měli společného. Ještě saunování. S rukou na srdci musím přiznat, že to byl můj největší vztahový přešlap a asi největší lekce pro mou sebehodnotu a sebelásku. Zpětně vím, že ač jsem do toho vztahu šla naplno, byl to převozník. Chtěl brzy řešit společné bydlení, děti, trochu na mě tlačil, ale já někde v hloubi duše věděla, že to není ten můj vytoužený vztah. Necítila jsem se tak, jak bych se chtěla s partnerem cítit. Tušila jsem, že až nastane vhodný moment, skončí to, ale dřív než po těch 8-9 měsících to nešlo. Někdy vztah musí dozrát do určitého bodu zlomu, aby jej bylo možné opustit. Dříve na to nejsme připravení či jsme danou zkušenost ještě nezakusili dostatečně, abychom si řekli, že je třeba z toho odejít.

Já sama převozníkem

Druhý opačný příklad se mi stal o několik let později. Byla jsem už cca rok sama, chodila jsem na randíčka ze seznamek, ale moc to nikam nevedlo. Pak jsem se propojila s klukem, se kterými jsme si docela padli do oka, domluvili jsme se na první rande, a to, pozor, proběhlo v sauně. No zpětně se na to dívám jinak a myslím si, že seznamování by mělo být postupné, kdy člověk zjišťuje, zda tam je fyzická přitažlivost a zda se k sobě hodíte. No každopádně to bylo dost turbulentní, asi dané tím rychlým začátkem a velmi rychle to bylo fyzické. Byl to kluk cca pět měsíců po konci vztahu, ze kterého měl dva malé kluky. To mě mělo varovat. Ona se rozešla s ním a on to velmi těžce nesl, navíc jí zaplatil dost velké peníze a musel posílat alimenty. Byl v rozkladu a mě to prostě přitáhlo, místo toho, aby mě to odradilo. Někdy prostě tu konkrétní zkušenost potřebujeme a můžeme mít načtených spoustu knih o vztazích a osobním rozvoji. Upnula jsem se na něj a vůbec mi nevadilo, že jsme se viděli jen, když si on udělal čas, když se cítil sám. Nikdy to nebylo podle mne, já se prostě přizpůsobila. Ač tvrdil, že je zahojený, tak nebyl. A po pár týdnech nám oběma došlo, že toto není dobré ani pro jednu stranu, že on potřebuje být sám a že mně nemůže dát to, po čem toužím. Takže to skončilo nevyřčeným pochopením. Ač jsem to samozřejmě probrečela, věděla jsem, že je to správné rozhodnutí. Čím dřív to skončí, tím lépe pro nás oba.

A tím bych tuto kapitolu uzavřela. Vím, že je to těžké, ale zůstaňte i přes počáteční jiskření vnímaví a citliví na to, jaké signály k vám svým chováním vysílá ten druhý. Máme tendence i přes jasné vykřičníky sami sebe uchlácholit, že se to jistě zlepší, že je to jen dočasné, nebo že toho druhého zachráníme, opravíme, ale tak to nefunguje.

Vztah se buduje z dostatku a vlastní jistoty, ne z nedostatku, bolesti a samoty. Nikdo nás nezachrání, nejprve si potřebujeme dát čas a zachránit sami sebe.