Síla intuice aneb jak znovu najít svůj vnitřní radar

Určitě znáte tu situaci, kdy někoho vidíte poprvé a ještě dříve, než vysloví jediné slovo, máte z něj určitý pocit. Většinou je neutrální, občas je čistě pozitivní až elektrizující a někdy naopak špatný či dokonce odrazující. Nebo by dalším příkladem mohla být situace, kdy za jízdy koukáte do telefonu – píšete zprávu, něco hledáte, ano, vím, že se to nesmí, ale každý jsme to někdy udělal. No a najednou vás něco donutí zvednout zrak přímo v moment, abyste zabránili srážce s autem před vámi, které nečekaně zabrzdilo. Nebo vám vnitřní hlas vymluví jít s tím klukem na druhé rande, protože z něj nemáte dobrý pocit. To něco vás i odradí od toho, abyste v noci sama šla tou konkrétní ulicí a vy se raději vydáte jinudy. Kdo ví, co se tam mohlo stát, ale to už naštěstí nezjistíte. To vše jsou projevy intuice – našeho vnitřního obranného systému, který k nám promlouvá jako první, často velmi nenápadný signál, kterého si následně nemusíme vůbec všimnout. Jenže pak ho přehluší hlas racionality, strach, přání nebo jiná emoce. Intuice se ozve tiše, a pokud jí nenasloucháme, její hlas snadno zanikne v tom všem, co následuje.

Zastav se. Podívej se. Poslouchej svou intuici.

Co je vlastně ta intuice? Americký buněčný biolog Bruce Lipton vysvětluje tento jev jako reakci našich energií na energie okolní. Nejsme tvoření hmotou, ale jsme tvoření shlukem energií. Buňky v našem těle podle jeho výkladu reagují kromě chemie také na energetické signály z prostředí. Tělo tak může zachytit informaci z okolí mnohem rychleji, než něco napadne naší emoční či racionální stránku. Bohužel moderní, zrychlený a racionálně založený svět má tendenci intuici zcela vypouštět a dělat z ní něco ezoterického či zvířecího, co se nedá vědecky vysvětlit, a tudíž to není správné. Všichni žijeme rychlým způsobem života, při kterém nevnímáme ani to, co se děje právě teď, natož abychom vnímali nějaký vnitřní hlas, který nás varuje. Žijeme v seznamech úkolů a povinností, dlouhodobě ve stresu a bez odpočinku a okamžiku zpomalení. Ani výchova intuici příliš nenahrává. No řekněte, kolikrát jste od rodičů slyšeli, abyste toho kluka ve škole hned neodsuzovali jen proto, že vám na něm něco nesedí. Není přece správné a vyspělé soudit lidi z hlediska prvního dojmu.

Ano, na tom je samozřejmě také kus pravdy. Na první pohled není možné poznat, kdo má partnerské problémy, není spokojený se svým životem, trápí ho nějaká nemoc atd. A tu negativní energii vyzařuje ven. Ale věřte své intuici, že vás varuje správně. Když se vám při setkání s někým novým rozbliká červené světlo, nebojte, není to příliš často, ale když už se to stane, není dobré brát na lehkou váhu. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste ten hlas neposlechli, racionálně jste nad tím mávli rukou a ejhle, ten člověk, který se tak hezky a široce usmíval, vám vnutil smlouvu, která je nevýhodná a jen tak se z ní nevyvážete. Ten doktor, který se vyřítil při vašem prvním setkání nepříjemně z ordinace, ani vás nepozdravil a zle se na vás podíval, že jste rovnou měli chuť odejít, vám pak možná špatně spravil zub. Takže jste nakonec po vynaložení nemalých peněz a po týdnech v bolestech museli k jinému.

Já si například vzpomínám na nedávnou situaci, kdy jsem se hlásila na jednu pracovní pozici, ale od počátku jsem o ní nebyla přesvědčená, můj hlas říkal jasné NE. Ale pocit nejistoty mě donutil pozici přijmout. Můj případný budoucí šéf mi pak volal v pátek večer s informacemi a dotazy, ještě před podpisem smlouvy mě zahlcoval pokyny, a já nakonec poslechla své pocity, nabídku jsem odmítla a vzala tu, která se mi líbila hned od přečtení inzerátu. Vím, že bych tam nebyla spokojená a že jsem si vybrala dobře. Má intuice ke mně promlouvala i na prvních rande přes seznamky. Ta jsou vlastně velmi dobrým cvičením pro naši intuici. Vidíme toho člověka poprvé, nic moc o něm nevíme, jen pár informací z profilu, fotek a společné konverzace, a tím pádem vzniká velký prostor pro náš ochranný hlas. Intuice mě zcela jistě ochránila před nepříjemnými druhými rande a kdo ví, čím ještě.

Intuice se ale nemusí ozývat jen tehdy, když nás před něčím varuje. Může nás také přitahovat k lidem a situacím, které jsou pro nás nějakým způsobem správné. Představte si, že jste na akci s přáteli a potkáte člověka, o kterém jste dosud slyšeli převážně špatné věci. Přesto z něj máte od prvního okamžiku úplně jiný pocit. Rozhovor plyne přirozeně, cítíte vzájemnou blízkost, důvěru, empatii. Možná vaše intuice zachytila něco, co jste zatím nedokázali pojmenovat – podobné hodnoty, způsob uvažování nebo jednoduše pocit, že je vám s tím člověkem dobře.

Co naopak není ono

Intuice nás chrání, je to hlas pudu sebezáchovy. Není to pokušitelka. Není to ten vnitřní hlas, který nás ponouká, abychom si dali čokoládu k večernímu seriálu, i když jsme si dali zásadu, že už nebudeme jíst tolik sladkého, zejména večer ne. Není to ani hlas kritika, který nám navrtává psychickou pohodu otázkami – co budeme se svým životem dělat, když ta práce nevyjde. Co si počneme, když se na nás partner vykašle a my zcela jistě zůstaneme do konce života sami. Tohle není intuice. To je hlas podvědomí a nějakého našeho traumatu, potlačeného problému, který se ozývá, abychom mu věnovali pozornost, řešili ho. Ale to je úplně jiná kapitola.

Intuice se odehrává tady a teď, reaguje na vnější vjemy, nikdy se neozývá zpětně. Častěji je to vnitřní pocit v těle spíše než hlas, někdy v místech kolem břicha, někdy kolem srdce. Až o něco později ho vědomá mysl pojmenuje, vysvětlí. Nejsou to však jen pocity v konkrétních situacích a z konkrétních lidí, dokážou nám vnuknout i myšlenku na něco nového, co bychom mohli vyzkoušet nebo udělat. I to se děje pod vlivem vnějšího prostředí, většinou však tehdy, když jsme v psychické pohodě, případně se i tak trochu nudíme. V nudě přichází často ty nejlepší nápady.

Bohužel pod vlivem rušiček intuice – chronický stres, přílišné analyzování, odpojení od vlastního těla, silné emoce, přehlcení informacemi, zahlcení aktivitou – se může stát, že nejsme schopni svou intuici poslouchat či ji vůbec rozeznat. Můžeme mít dokonce pocit, že k nám přestala promlouvat úplně. To však naštěstí není pravda, pouze jsme ji utlumili shonem, stresem, nekonečnými myšlenkami, přemítáním, těkáním a rozptylováním (sociální sítě, podcasty, seriály apod). Přestali jsme cítit sebe.

Návrat k intuici

A jak ji znovu oživit? V první řadě je potřeba zpomalit, nebo si dovolit dokonce zastavit. Udělejte si čas, běžte někam, kde je ticho a klid – například do lesa. Nechte doma telefon a jen se procházejte. Vědomě vnímejte svět kolem sebe, své tělo a pocity, které se v něm objevují. Zkuste meditaci, chvíli jen tak být, bez potřeby něco řešit a vyřešit, mít hned na vše odpovědi. Právě v takových chvílích může přijít nečekaný nápad, uvědomění, nebo odpověď na otázku, kterou jste v sobě nějakou dobu nosili. Intuice nepracuje na povel a tlak. Spíš naopak.

Mně k návratu k sobě pomáhají sólo turistické túry přírodou, bez rozptylování podcasty, hudbou či audioknihami. Jen jdu, vnímám, co je kolem mě, a postupně začínám vnímat i to, co se odehrává uvnitř mě. Zkuste si během dne všímat svých pocitů a drobných vnitřních signálů. Nemusíte jim hned rozumět, ani je umět vysvětlit. Stačí je začít registrovat. Prostě zpomalte a buďte alespoň chvíli víc v sobě.

Možná to nepřijde hned. Ale čím více prostoru své intuici dáte, tím snáz ji znovu uslyšíte. A pak si dovolte ji někdy také poslechnout. Nemusíme být neustále rozumní, praktičtí, racionální a „dospělí“. Někdy můžeme dát prostor i tomu, co jednoduše cítíme.

A nakonec tu mám pár cvičení pro posílení vlastní intuice:

1)     Intuitivní psaní

Vezměte si papír a tužku a prostě pište, aniž byste přemýšleli o tom, co píšete, nebo to hodnotili. Díky tomuto cvičení se vymaníte z neustálého kritického myšlení a otevřete cestu podvědomí a pocitům.

2)     První odpověď

Vyberte si každý den jednu jednoduchou otázku. Například:

a.     Chci si dneska zajít na oběd s kolegy?

b.     Chci zavolat mámě?

c.      Chci na tuto nabídku odpovědět hned, nebo až zítra?

Na chvíli se zastavte, několikrát se nadechněte a položte si otázku znovu. Všimněte si první reakce, ještě předtím, než začnete hledat argumenty. Nemusí přijít věta, ale třeba se dostaví jen pocit v těle. Reakci neposuzujte a jen si ji zaznamenejte.

3)     Každý večer si zkuste vybavit jednu situaci z daného dne, kdy jste měli okamžitě nějaký pocit – třeba při setkání, při rozhodování nebo při nějaké nabídce.

Zeptejte se:

a.     Co jsem cítil v první vteřině?

b.     A co jsem si začal říkat až potom?

Toto cvičení vás naučí všímat si rozdílu mezi prvním signálem a příběhem, který kolem něj následně vytvoří vaše hlava.

Nemusíte své intuici hned věřit na sto procent. Stačí ji začít znovu vnímat. Zpomalte, naslouchejte svým pocitům a všímejte si prvních signálů.

Možná zjistíte, že váš vnitřní radar nikdy nezmizel. Jen by dlouho přehlušený.

Pokud jsi dočetl/a až sem a mé texty se Ti líbí, zadej níže svou emailovou stránku a pokaždé, když vyjde nový text, tak ti pošlu upozornění (vytvářím to a spravuju já, žádná AI, žádný noname automat.) A já tak budu vědět, že to, co dělám, má smysl.