V životě někdy potřebujeme brutální cesty aneb má první potní chýše

Pavlína Kindlová

27. 8.

Minut čtení: 10

Naše cesta nás občas zavede na místa, na která bychom se sami od sebe nikdy nevydali. Často právě tehdy, když se nám něco rozpadne, ztratíme půdu pod nohama a hledáme způsob, jak se znovu poskládat. Některé zkušenosti jsou jemné, jiné však bolí, děsí nebo nás vyženou daleko za hranici toho, co považujeme za pohodlné a bezpečné. Já jsem v jednom takovém období skončila až v potní chýši.

Po jenom z posledních rozchodů jsem byla zlomená. Dávala jsem do toho vztahu velká nerealistická očekávání, a protože jsem přehlížela jasné varovné signály v situacích, kdy byla potlačována moje individualita jak partnerem, tak bohužel i mnou, myslela jsem si, že to bude konečně ten vztah, jež vydrží ideálně napořád. Nestalo se a mne to zdrtilo. Spadla jsem na své osobní dno a myslela jsem, že už se z něj nezvednu. Díkybohu, že čas je opravdu mocný léčitel. Dokáže zahojit i ty největší rány, ale často to chce opravdu dlouhou dobu. Když jsem se z rozchodu jakž takž oklepala, cítila jsem prázdno, neměla jsem v sobě oporu, rozchod mi narušil i mou sebehodnotu. Cítila jsem, že si své sebevědomí potřebuji dosytit zvenku.

Není to fáze, kterou bych se chtěla chlubit, ale beru ji jako v tom období potřebnou, dneska už bych na rozchod reagovala jinak. V té době jsem potřebovala k nalezení sama sebe brutálnější způsoby. Zažila jsem své divočejší a, dejme tomu, rozlítanější období. Porušila jsem i některé své dosavadní zásady. Ale tak většinou život funguje. Když něco bojovně odmítáme, dáváme tomu svým odporem energii, místo abychom řekli ne a pustili to. Život nám pak do cesty velmi pravděpodobně přinese situaci, kdy své zásady musíme porušit, abychom si tu zkušenost prožili. Je to magnetismus, životu je jedno, zda na něco myslíte v negativním duchu nebo pozitivním, zkrátka to živíte svou pozorností, přitahujete si to a dříve nebo později to přijde.

Dalším brutálním způsobem, jak se vyrovnat s koncem vztahu pro mě byla ayahuasca. Jsem člověk, který se nebrání novým a neznámým věcem, ráda testuji své hranice komfortu. Většinou mi stačí vyzkoušet to jednou a pak jdu dál za další zkušeností. Možná je nasnadě otázka, zda se neznámého nebojím. Kdysi jsem se bála a bála jsem se natolik, že mne strach dokázal od dané věci rychle odradit. Co kdyby se přece jen něco stalo, buď hodná holka, Pavli. Ale tento způsob myšlení nás nikdy nikam nepustí, naopak pokaždé nás černými scénáři odradí od risku a opuštění bezpečného prostoru.

Ale jak se trefně říká mezi kouči: život začíná tam, kde končí komfortní zóna. Náš mozek se sice brání změně a novému, ale změna je stejná jistota jako smrt. Všude kolem nás se svět neustále mění, sama příroda je jedna velká proměnná. Potřeba setrvat na místě povede zákonitě jen k tomu, že vám něco uteče, možná samotný život, a vy si na konci své cesty hořce uvědomíte, že jste měli žít trochu víc naplno. Pohodlí je sice příjemné, ale akorát v něm zlenivíte a ztloustnete, naopak rosteme nepohodlím, novými zkušenostmi a nedostatkem.

Kdysi jsem se proto rozhodla, že změním svůj postoj k neznámému. Čas totiž nekompromisně běží. Když mne něco nadchne a já se rozhodnu, že do toho chci jít, negooglím otázky a odpovědi, nehledám negativní recenze a komentáře, které by jen přiživily mé případné pochyby a nakonec vedly k tomu, že bych se nechala odradit. Udělám rozhodnutí, koupím letenky, případně se přihlásím na kurz, a tím je to pro mě dané. Na pochyby už není prostor, jakmile investujete do něčeho peníze, hůř se couvá. Tak tomu bylo s holotropním dýcháním, ayahuascou, poutí do Santiaga či potní chýší. Chtěla jsem do toho jít, měla jsem to na seznamu plánů. Mimochodem ten seznam je docela dlouhý, ale nijak na sebe netlačím. Držím věci v patrnosti a když cítím, že je ten správný čas, nebo mi přijde impuls z venku, jdu do toho. Ale vím, že to někdy spáchám.

Co to vlastně je

O potní chýši mi kdysi dávno někdo pověděl, už si ani nepamatuji kdo. Zaujalo mne to a hodila jsem to na onen seznam. Znovu jsem si na to vzpomněla v moment, kdy jsem zažívala své trápení z již zmíněného rozchodu a došlo mi, že je ten správný čas do toho jít. Potní chýše, jak ji známe dnes, vychází především z tradic původních obyvatel Severní Ameriky. Jednou z nejznámějších je lakotský obřad Inípi, který je součástí jejich duchovní tradice a slouží jako očistný a modlitební rituál. Podobné formy potních a očistných obřadů však existovaly a stále existují i v dalších kulturách různě po světě.

A jak má zkušenost s potní chýší vlastně probíhala? Byla prosincová sobota roku 2022, venku byl čerstvě napadaný sníh, zbývaly asi dva týdny do Vánoc, takže ve městech a zejména v obchodních centrech vrcholilo vánoční šílenství. Ideální doba na zastavení se, zažití něčeho zcela odlišného. Příspěvek za rituál potní chýše byl 500 Kč. Sešlo se nás tam asi třicet a k tomu pár lidí navíc, kteří se přímo neúčastnili, ale byli podporou venku. To později ještě vysvětlím. Sedli jsme si do velké místnosti v zahradě bývalého kláštera a začalo seznamovací kolečko, což byla vždy má oblíbená kratochvíle na podobných akcích. Je to samozřejmě myšleno ironicky, pro introverta je to spíše forma mučení, ovšem musím říct, že poslední roky jsem takových koleček podstoupila více než dost a světe div se, přestalo mi to tolik vadit. Přece jen bude něco na tom, že trénink dělá mistra. Aby se ze mě jednou nestal řečník nebo přednášející. (Smích)

Zajímavým zjištěním pro mne bylo, že velká část účastníků byla na potní chýši již poněkolikáté, nováčků nás bylo jen pár. Dalším zajímavým faktem bylo, že tam lidé často chodí řešit závažné zdravotní či osobní problémy. Potní chýše má lidem pomoct pustit to, co jim už neslouží, ať už na psychické, vztahové, fyzické nebo jiné rovině. Byli tam lidé, kteří se léčili s vážnými nemocemi. Byla tam matka, jejíž dcera před nějakou dobou zemřela a ona jí tímto způsobem chtěla nechat odejít. Někdo byl po těžkém rozvodu, po vyhazovu z práce. Dorazil pár, který po x letech snažení rezignoval na to mít vlastní dítě a tímto rituálem chtěli přijmout jinou cestu životem, než si plánovali. Musím říct, že atmosféra takových příběhů sdílených ve skupině byla neskutečně mocná a emotivní. Párkrát mi vyhrkly slzy (a to upozorňuji, že u filmů se většinou nedojímám) a neubránila jsem se myšlenkám, že mé problémy jsou vlastně malicherné a měla bych být za svůj život více vděčná.

Následně jsme se vydali společnými silami postavit onu inipi chýši. Rozdělal se obrovský oheň, do kterého byly naskládány velké balvany. Potní chýše je kulovitá stavba z proutí a větví. Přes konstrukci jsou přeházené deky v takové hustotě, aby dovnitř vůbec nepronikalo světlo, pokud jsou dveře zavřené, a drželo se tam teplo. Uprostřed je vyhloubená jáma, do které se během obřadu vnáší doruda rozpálené kameny. V tomto množství lidí jsme měli za chvilku hotovo. Vrátili jsme se zpátky do společenské místnosti, kde jsme pili bylinkové čaje a jiné bezkofeinové nápoje.

Ano, bezkofeinové. Na potní chýši je potřeba se dopředu připravit, každý šaman pravidla nastavuje malinko jinak, zejména co se týče počtu dní přípravy, ale jinak se příliš neliší. Doporučuje se minimálně čtyři dny před obřadem a čtyři dny po něm vynechat alkohol, konopí, maso, omezit tuk, kávu, cukr a ostrá jídla. Tělo má být lehké, nezatížené látkami, které mohou ovlivňovat jeho odolnost nebo vůli, navíc by to mohlo snížit léčebná účinek celé procedury. V den, kdy se rituál koná, je doporučeno dát si snídani, ale pak už nejíst, protože by člověku mohlo být opravdu zle. Jídlo je společnou odměnou po ukončeném rituálu.

Následovala příprava a snížení případné nervozity účastníků pomocí rapé, což je sypká forma tabáku. Dá se v rozpuštěné tinktuře šňupat, nebo ji aplikuje přímo šaman – za pomocí trubičky ji foukne člověku hluboko do nosu. Má to pak větší dosah a silnější účinek. Měla jsem rapé poprvé v životě. Nikdy jsem příliš neholdovala omamným látkám. Toto je však forma tabáku, při které nedochází k tvorbě škodlivin hořením ani zahříváním. Ihned potom co mi šaman, říkejme mu Petr, vpravil rapé dřevěnou trubičkou do nosu, pěkně to pálilo a začala jsem okamžitě smrkat a slzely mi oči. Člověk se díky rapé očistí a uvolní, spadne z něj strach z potní chýše. Nikdy jsem podobný pocit nezažila, pálilo mě to až do mozku, ale zároveň jsem cítila, jak mé tělo ztěžklo a uvolnilo se, jako kdybych vypila láhev vína, ovšem bez té ztráty koordinace a koncentrace. Následovala druhá nosní dírka, která pálila možná ještě víc, ale ten pocit se po chvilce stal příjemným. Opravdu ze mne opadla jakási nejistota a napětí, které jsem začala cítit až v moment, kdy jsem dorazila v sobotu ráno na místo.

Jak říkám, když se pro něco rozhodnu, už nad tím nedumám, i když se moji rodiče snažili na internetu zjistit vše o potní chýši a patřičně mi to zprostředkovat. Odradit jsem se nenechala. Rapé si vzali všichni účastníci, ti zkušenější i vícekrát. Pak jsme se v napjatém očekávání převlékli, protože kameny už byly podle hlídačů ohně, kteří se rituálu nezúčastnili přímo, dostatečně rozpálené a mohlo se začít.

Co se týče oblečení do potní chýše, pro ženy jsou nejlepší šaty nebo sarong a pro muže kraťasy a triko, vše ideálně bavlněné. Někde se do potní chýše chodí bez oblečení, ale to by mi určitě nebylo příjemné. Prostor v chýši je velmi malý a lidé jsou tam ve velmi blízkém kontaktu.

Dle pravidel rituálu jsme postupně všichni vlezli po čtyřech dovnitř, protože chýše má na výšku něco přes metr. Na zemi byly jen karimatky, jinak pod námi byla holá zem. Vměstnali jsme se těsně vedle sebe ve dvou řadách do kruhu kolem jámy. Rozhodně to není nic pro lidi s klaustrofobií nebo sociální fobií. Dotýkáte se horkých těl cizích lidí, navíc klidně se může stát, že někdo vedle vás zvrací, brečí, plive sliny, protože potní chýše není procházka po nedělním obědě, ale pořádně syrové sáhnutí na dno vlastní vůle, síly a hranic. Když jsme byli usazení, jako poslední vešel šaman. Nechal dveře (rozuměj otvor zakrytý dekou) otevřené a pomáhající zvenku začali dovnitř vidlemi ládovat kameny z ohně. Ve tmě, která uvnitř panovala, opravdu rudě zářily. Jakmile byla jáma pokrytá kameny, šaman převzal z venku kýbl s vodou a dveře se zavřely. Nastala naprostá tma a uvnitř se okamžitě udělalo obrovské vedro. Teplo z kamenů nemělo kam utéct, a tak se vpalovalo do nás. Seděla jsem v první řadě a poprvé mě napadlo, že nevím, zda to zvládnu, a to rituál ještě ani nezačal. Doplním, že jsem zvyklá na vedro z pravidelného saunování, ale tohle bylo něco úplně jiného. Obřad má čtyři kola, jako jsou čtyři roční období, čtyři světové strany a čtyři období lidského života. Indiáni mají své zvyklosti provázané s přírodou a vše má pevně daná pravidla a posloupnost.

Čtyři kola pekla

Šaman započal ceremoniál a vodu z kýble nalil na kameny, v chýši se okamžitě udělalo dusno. Pronesl modlitbu a přání pro první fázi rituálu a pak započal bubnovat na bubínek a zpívat indiánské a české písně. Někteří se přidávali, někteří jen broukali do rytmu. Po písni následoval prostor pro kohokoli, bylo možné vyslovit nějaký záměr, poděkování, odpuštění, cokoli. Ostatní účastníci na souhlas udělali pokaždé „mmm“.

„Děkuji za to, že má dcera opustila tento svět v pokoj a obklopená rodinou.“ „Mmm.“ Několikrát mi vyhrkly slzy do očí, ale zároveň jsem vnímala, jak mé tělo bojuje s horkem.

Kola jsou čtyři a ven se jde jen uprostřed, tj. mezi druhým a třetím cyklem. Zbytek času se mezi koly pouze rozdává voda na pití, ale jinak se zůstává uvnitř chýše. Na chvilku se také vyvětrá, doplní voda do kýble a přidají se další čerstvě rozpálené kameny, aby teplo nekleslo. Myslím, že ke konci už mohlo být uvnitř přes 120 °C stupňů, ale také to mohlo být níž a mé vnímaní zhoršovala vysoká vlhkost. S každým kolem bylo těžší vydržet, ale když jsme po druhém vylezli ven, bylo to nádherné. Venku ležel čerstvý sníh a my jsme se postupně vysoukali ven a popadali do něj. Pro nezaujatého diváka to musela být neuvěřitelná podívaná – jak se 30 zpocených, rudých a zablácených lidí dere ven z podivného příbytku a uléhá do sněhu. Mezi karimatkami se totiž mezitím teplem, vlhkostí a našimi těly udělalo pěkné blátíčko. Třetí kolo pálilo zase o něco více. Přišla jsem si, jako když otevřu troubu a horko mě praští do obličeje, akorát že tady to bylo konstantní a nešlo tomu uniknout.

Někdo chtěl během ceremoniálu odejít, cítil, že to nezvládne a že už nemůže, ale Petr mu to rozmluvil. „Ty ještě určitě můžeš, ale ego se tě snaží dostat pryč z nekomfortu do bezpečí. Naše tělo však zvládne mnohem víc, než mu většinu života dovolíme. Nenech se zlákat egem a ovládni ho.“

Věděla jsem, že ven jít nemůžu, nemohla jsem to vzdát, ač jsem tomu byla během posledního kola velmi blízko, potom co šaman vylil na kameny dva kýble vody, celé mé tělo bylo jak v peci. Klečela jsem s čelem zabořeným do hlíny, abych se ochladila. Jednou rukou jsem si dávala studené bláto na zátylek a druhou jsem si chránila hlavu. Už mi bylo úplně jedno, kdo vedle mne cokoli dělá, dostala jsem se do stavu, že kdyby mi někdo zvracel na ruku, bylo by mi to úplně jedno, myslela jsem pouze na to, že to musím přežít.

Během čtvrtého kola jsem v nejhorší moment rezignovala a řekla jsem si, že v nejhorším omdlím a pak se zase probudím, ale nestalo se to, vydržela jsem. Byl konec. Nevím, jak dlouho to celé trvalo, telefon jsem odložila při příjezdu, ale odhadovala jsem něco kolem dvou hodin. Šaman oznámil konec. Díky bohu. Ze všech spadlo napětí a nervozita, zaplavila nás absolutní euforie. Pocit, který jsem vnímala po potní chýši, je výjimečný a člověk ho málokdy v běžném životě zažije. Vše bylo krásné, starosti a problémy všedního života odpluly, ztratily veškerou důležitost. Existovalo jen tady a teď a ten hřejivý pocit štěstí. Bylo to krásné a čisté. Všichni jsme byli propocení a zablácení, ale nejšťastnější. Základně jsme se utřeli a umyli, převlékli se a vrátili jsme se do společenské místnosti. Vyndalo se jídlo, každý něco z domova přivezl, a konečně jsme se mohli najíst. Všechno chutnalo skvěle. Zároveň jsme mohli sdílet své pocity, jak z chýše, tak ty po ní. Byla to nádhera, obrovská síla napojení, kterou v současném světě spíše nezažíváme. Celou cestu domů jsem za volantem byla na jiné frekvenci, cítila jsem se krásně.

Důležité na závěr

Může být potní chýše nebezpečná? Ano, určitě může znamenat riziko pro lidi, kteří mají nějaký vážnější psychický nebo fyzický problém, je potřeba to dopředu konzultovat se šamanem. Ale pokud jste zdraví, něco si v životě řešíte, nebo chcete zažít něco mimo standardní život a nezapomenutelný zážitek, nebojíte se překročit hranici komfortu, rozhodně do toho jděte. Je to silný zážitek na celý život, který ve vás ještě dlouho zůstane a třeba neskončíte u jedné potní chýše. Já si také hraji s myšlenkou toho, že bych zašla znovu. Navíc ta komunita a sdílení jsou také jedinečné.

Jen nechoďte, když se na to úplně necítíte a rozhodně nejděte jen proto, že na to chce jít váš partner, partnerka nebo někdo jiný blízký. Musíte sami opravdu chtít. Do potní chýše se chodí se záměrem a pokorou, ale ne se strachem.

Když se na tu prosincovou sobotu dívám zpětně, vlastně nevím, jestli mě potní chýše opravdu něčeho zbavila. Vím ale, že jsem z ní odjížděla jiná, než jsem přijela. Ne proto, že by se během pár hodin zázračně vyřešily mé problémy, ale protože jsem si sáhla na vlastní hranice a zjistila, že toho unesu víc, než jsem si myslela. A možná právě o to nakonec jde.

A tady je pár fotek z příprav potní chýše, když jsem u sebe měla ještě telefon. A nakonec fotka jako důkaz, že bahno jsem opravdu měla úplně všude.