Narození mého blogu

Začínám psát blog, je rok 2026 a mně je 34 let. Zdá se, že jsem zaspala dobu. Teď všichni jedou Tik Tok, YouTube, Instagram a vydělávají tam velké prachy. Blogy začaly masivně vznikat tak 20 let zpátky. Také to není můj první blog, už jsem si jeden založila při svých studiích ve Velké Británii v roce 2016, ale to byl jen takový pokus. Po návratu do Čech jsem začala pracovat a psaní šlo na hodně let stranou. Teď do toho chci jít více naplno a asi se potřebuji z více věcí vypsat než před 10 lety. Mám víc témat, o kterých mohu psát. A než se dokopu k tomu dokončit něco delšího, blog bude sloužit jako můj prostor pro sebereflexi, poznání, vypovídání, mudrování i pobavení. Chci se tu hodně věnovat osobnímu rozvoji, vztahům a zdraví. Doufám, že to třeba někomu pomůže nebo ho někam nasměruje.

Květen 2025 na pláži Fisterra po úspěšně dokončené pouti do Santiaga de Compostela.

Neumím moc psát o věcech, které jsem nezažila na vlastní kůži. Do povídek, nedej bože delších textů, jsem se těžce dokopávala vždy. Čím je člověk starší a má ve své krosně naloženo víc a víc a povinností, je to o to těžší si jen tak sednout, soustředit se, zapnout kreativitu a psát. Hlava se neustále vrací k tomu, co musíte, co nesmíte, co jste neudělali…. Obdivuji spisovatele, kteří píšou při běžném zaměstnání. Já jsem ve volnu nejraději někde v přírodě, sportuji, otužuji se, cestuji, vařím, saunuji, a tím pádem nezbývá na psaní skoro žádný čas ani energie. Navíc většina lidí dneska v práci funguje na počítači, takže psaní je jen další čas, kdy podporujete nezdravost sedavého stylu života. Jako dospívající nebo vysokoškolák jsem se psaní věnovala mnohem více, nevadilo mi to, protože mimo něj zbývalo ještě dost času i na jiné aktivity. Ale samozřejmě všechno jde, když člověk chce. A proto to ve svém věku zkouším znovu. Těch 10 let, co jsem teď skoro nepsala, ve mně rostla jakási díra. Na jednu stranu jsem zažila dynamické vztahy, navštívila dost zemí, pracovala 8 let u filmu, věnovala se sportu a dalším svým koníčkům, pracovala na svém osobním rozvoji, ale na druhou stranu mi něco chybělo. Je to jako dětský sen, který ve vás po letech přetrvává, žádá vás o pozornost, ale vy ho dál a dál odkládáte pro jiné touhy.

Psaní bylo od dětství mou součástí, je to má přirozenost. Nesnášela jsem matiku a prezentace před třídou, naopak ve slohových cvičeních jsem excelovala, dětství a dospívání jsem prožila v příbězích, ať už v knihách, filmech nebo počítačových hrách. Když mám něco nepříjemného nebo hodně osobního říct, raději si to nejdříve napíšu. Lépe se vyjadřuji písmem než slovy, i když je pravda, že se to už hodně zlepšilo. Bývala jsem strašný nervák a velký introvert, každá prezentace mne stresovala, a teď obrážím pohovory a nemám problém mluvit spatra i před pěti cizími lidmi. Ale rozhodně ještě nepřednáším, tak daleko jsem se ještě nedostala, ale vyvíjíme se celý život, tak kdo ví, co bude za dalších 10 let.

A tak tento blog bude má platforma, kde se budu věnovat jedné ze svých nejstarších vášní. Třeba někoho jeho čtení potěší nebo mu pomůže. Mám plány tu reflektovat věci, které se mi v životě děly, dějí nebo dít budou, chci se i více věnovat duševnímu a vztahovému zdraví, protože to je teď má vybraná cesta v životě dál, pokud se vše povede, jak si přeji.  Nejsem influencer, kouč, online prodejce, mentor, mediátor apod. Jsem žena, která si mnohokrát sama nabyla čumák po cestě životem, ale zároveň si z toho snažila vždy vzít poučení a posunout se dál. Někdy sami ty věci nevidíme, ale může nám je zvědomit někdo jiný svým odlišným pohledem či svými vlastními zkušenostmi. Sdílení je mocná zbraň. Nebojte se mi proto kdykoli napsat.

Dále se tu chci věnovat nevšedním zážitkům, pro které se jednou za čas nadchnu a rozhodnu, protože potřebuji cítit, že žiju. Opouštím hranici bezpečí a komfortu za poznáním sebe samotné. A že těch způsobů v dnešní době je! Nejdůležitější je podle mne se nebát. Nebát se změny, nebát se zkusit něco nového, i když vás mohou odrazovat lidé kolem vás, kteří však o tom ví úplnou tužku. „Ale Martina povídala, že její známý …“

Žijte sami za sebe. Nebojte se selhání. I to je součást cesty. Kdyby se nám vše hned dařilo, nevážili bychom si úspěchů a výsledků, bez práce a cesty není vděk a naplnění. Prostě se do toho pusťte a užijte si tu jízdu. Jízdu životem mimo šedý standard, který žije většina lidí. Na světě je tolik co objevovat a zkoušet a my tu často ztrácíme čas tlacháním o tom, co uděláme, až bude tohle a stane se tamto; činnostmi, které nám nepřináší žádný prospěch, jen zabíjí náš čas a mozkovou kapacitu; řešením toho, co ještě dalšího si musíme koupit, protože nám to určitě už přinese to trvalé štěstí a pohodu, o kterých se všude kolem mluví.

Ale prdlajs. Je čas se probrat a vykouknout ze své ulity s nálepkou bezpečný stereotyp. Jak říká spousta koučů a terapeutů, už nikdy nebudete mít víc času, ten vám jen s každou vteřinou utíká, s každým okamžikem jsme blíž své smrti víc než svému narození. A majetek si do hrobu nevezmeme. Těch mouder je spoustu, známe je, máme je napsané v zápiscích, na tapetách telefonů, na chodbách bytů, na zdech sociálních sítí, ale stejně podle nich nežijeme. Ale hlavně že můžeme říct, že jsme osvícení a že už jsme mnohem dál než dříve. Nebojte, nebudu vás drtit citáty a pravidly, ale třeba vám mé příběhy něco přinesou, i kdyby to byl jen úsměv na tváři, tak to rozhodně stojí za to. No a možná díky tomu uděláte krok kupředu, který jste dlouho odkládali. Nikdy není pozdě ho udělat.

Celý život si navíc hraji s myšlenkou toho, zda to, co člověk má, je maximum, nebo může mít v životě víc, mnohem víc? Kdo určuje hranice?